Autorka: Aneta Machů
Poslední rozhovor
Neříká se mi to lehce
ale říct by se ti to mělo
Víš, mé srdce
jiného děvčete zachtělo
Už nemiluji tě
Mlč prosím tě!
Měl jsem tě rád
však je čas
Chtěl sis jen hrát
tak nelom hlas
Právem se hněváš
však nezdržím se již
O to se nesnaž
Jen ty víš
srdce pukne mi žalem
Jiný dá ti své darem
Já to své již dal
Dal?
Neplač už
Vždyť jsi můj muž!
Co teď dělat mám?
Sbohem cestu znám
Cinkly klíče s prstenem
Klapla klika
Ticho křičelo domovem
Jen ona – vzlyká
---
Měsíci
Ach Měsíci,
králi noční oblohy
Pane nespící
svítíš do širé tmy
Můj zrak zaslepen
tvými šedivými kadeři
Sním, jak pletu ti z nich cop
jež i ve dne zazáří
Měsíci, měsíčku
rosteš a umíráš
na noční obloze
řekni, kdy se usmíváš?
Prosím tě, prosím
spusť cop k nohám mým
ať vyšplhám na tvůj hřbet
z té výše pak uvidím
oči, které každou noc
dívají se ti do tváře
Tak žádám tě o pomoc!
Chci vidět ty oči jeho
chci dívat se na něj z výše
chci cítit, že je mi blíže
I když bdím,
když dívám se na tebe
Tak sním,
že vyletím na nebe
A vím,
že skrz tebe
díváme se na sebe
---
Klaun
Zrcadlo, v rohu trochu prasklé
s fleky od mastných prstů.
Ukazuje smutnou tvář,
ukazuje duši.
Slzy na kamenné tváři,
když smývá tu masku.
Trochu lihu na stíny,
trochu do těla.
Cigareta v ústech,
prsty svírá sirku.
Oheň polapil ten žal.
Zapálil nejen tabák,
zapálil i kousek v jeho srdci.
Zažloutlé konečky prstů
čekají na dotyk plamenu.
S puchýři a jizvami
ohněm naděje dělanými.
Típne nedopalek,
uhasí tak smutek a speče svou kůži.
Odchází od obrazu svého.
Odchází, trochu opilý.
Tak jako své jizvy zakryje rukávem,
slzy maskou.
Maskou z absintu, pudru a stínů.
Tak znovu na jeviště světa!
Sbohem, řekl potichu.
Poslední pohled do zrcadla
s fleky od mastných prstů,
jak něžně hladil svou tvář.