Báseň - díla

Přihlášení

Registrujte se

Autorka: Aneta Machů

Poslední rozhovor

Neříká se mi to lehce

ale říct by se ti to mělo

Víš, mé srdce

jiného děvčete zachtělo

Už nemiluji tě

Mlč prosím tě!

Měl jsem tě rád

však je čas

Chtěl sis jen hrát

tak nelom hlas

Právem se hněváš

však nezdržím se již

O to se nesnaž

Jen ty víš

srdce pukne mi žalem

Jiný dá ti své darem

Já to své již dal

Dal?

Neplač už

Vždyť jsi můj muž!

Co teď dělat mám?

Sbohem cestu znám

Cinkly klíče s prstenem

Klapla klika

Ticho křičelo domovem

Jen ona – vzlyká

---

Měsíci

Ach Měsíci,

králi noční oblohy

Pane nespící

svítíš do širé tmy

Můj zrak zaslepen

tvými šedivými kadeři

Sním, jak pletu ti z nich cop

jež i ve dne zazáří

Měsíci, měsíčku

rosteš a umíráš

na noční obloze

řekni, kdy se usmíváš?

Prosím tě, prosím

spusť cop k nohám mým

ať vyšplhám na tvůj hřbet

z té výše pak uvidím

oči, které každou noc

dívají se ti do tváře

Tak žádám tě o pomoc!

Chci vidět ty oči jeho

chci dívat se na něj z výše

chci cítit, že je mi blíže

I když bdím,

když dívám se na tebe

Tak sním,

že vyletím na nebe

A vím,

že skrz tebe

díváme se na sebe

---

Klaun

Zrcadlo, v rohu trochu prasklé

s fleky od mastných prstů.

Ukazuje smutnou tvář,

ukazuje duši.

Slzy na kamenné tváři,

když smývá tu masku.

Trochu lihu na stíny,

trochu do těla.

Cigareta v ústech,

prsty svírá sirku.

Oheň polapil ten žal.

Zapálil nejen tabák,

zapálil i kousek v jeho srdci.

Zažloutlé konečky prstů

čekají na dotyk plamenu.

S puchýři a jizvami

ohněm naděje dělanými.

Típne nedopalek,

uhasí tak smutek a speče svou kůži.

Odchází od obrazu svého.

Odchází, trochu opilý.

Tak jako své jizvy zakryje rukávem,

slzy maskou.

Maskou z absintu, pudru a stínů.

Tak znovu na jeviště světa!

Sbohem, řekl potichu.

Poslední pohled do zrcadla

s fleky od mastných prstů,

jak něžně hladil svou tvář.