Autor: David Coufal
Jen sen (čast VI.)
už dávno jsem chtěl poznat
co skrývá se v odvrácené tváři
měsíce
a měsíce
hledání trvalo
a trvání hledalo
„dobré ráno“
zdravím jezero a vír(u) v něm
kráter po tenisovém míčku
jemuž zatím všechno
vychází z rovnocenných instinktů
nedomykavých oprátek
svazujících se
stinnými kaskádami
dedukcemi zacházejícími mlčky za roh
madridského býka nebo býkovce
bezhlavě bijícího blízké blaho blbů
už dávno jsem chtěl vědět
chtěl znát
význam polystyrenových mostů
principy mayského zaříkávače ohňů
slepých ramen řecké abecedy
jenže až později jsem si uvědomil
že MOHU nevědět
že mohu neznat
a že se tomu říká Smysl Života
neznat
nevědět
netušit
Bůh takový není
neumí to
a to věští jen konec všech náboženství
v jícnu nesourodých smyslů úvah
na nože rozdílné společnosti
po polední pauze v Praze na nábřeží
házím do Vltavy vltavín
(věci by se měly vracet majitelům)
a čekám na odpověď
proč ryzost rzi není tak cizí
a zdi paneláků jsou v sedm ráno nejměkčí
ti vrtáci zvrtají i zvrtnutej kotník
co mění se podle ročního období
nikdo je za to nesoudí
nikdo
Nikdo je název dítěte jež prosí
aby ho znovu přikryli důvěrou
v sebe sama
ztrácíš se a čekáš
až se probudíš
---
Celičké nebe
a jednou bych si přál
celičké nebe vylepit obrazy
aby nebyly už žádné
směšné dotazy
kde se vzala krása žen
kde jejich úsměv
kde slepý měsíc přistižen
jak mi podává obvazy
snad abych si oči zavázal
a mohl hádat
kdo nebi přikázal
aby deštěm rozmáčelo
mé vysněné obrazy
musím tedy začít odznova
se sněním o krásné ženě
za paravanem z Krumlova
z dob kdy se hrálo dobré blues
a děti uspávala ukolébavka bláznova
dnes je to těžší jen si zkus
najít nové zázemí
kde by nebyla hned zavržena
ta krásná bytost jménem žena
jež je královnou všech múz
a jednou bych si přál
celičké nebe vylepit notama
snad aby si lidé začli zpívat
a nešlapali botama
po slunci tak dlouho
dokud se nezačne stmívat
proto děti máme
z posledních paprsků zlatý déšť
jenž nerozezpíváme
bez štěstí co pelichá
jako trumpety Jericha
nevadí mi
že k tanci hudba nezní
z Hradčan zvoní třetí právě
já s odvahou a nebo bez ní
vzpomínám si (ne tak hravě)
na taneční kroky
jen jak ticho dozní –
raz dva tři dva dva tři
smutek sem nepatří
však Není divu přeci
že začnu kroky kazit
když už je pět hodin po půlnoci
a jednou bych si přál
celičké nebe vylepit knihami
abychom bílými křídami
popsali silnice krásnými slovy
možná pak zmoudříme kdo ví?
a ženy budou moct být zas ženami
opět aniž bych si oči zavázal
mohu opět hádat
kdo asi nebi přikázal
aby deštěm rozmáčelo
mou oblohu posetou knihami
snad bych měl své nebe vtěsnat
jako Seifert v Piccadelle do deštníku
abych měl vždy na dosah ruky
ten náš svět malířů básníků a hudebníků
a aby můj život nebyl
jako žebřík do kurníku
krátký špinavý a bez záruky
---
Modlitba
procházím se ulicemi předměstí
jež přepychové byty nevěstí
rozbité výlohy – kostelní vitráže
připomínají dveře staré garáže
ze které lze cítit benzín a chmel
na chodníku spáry jimž chybí tmel
podíváte-li se odtud vzhůru
poznáte opilé anděly na svém kůru
proto žebráci své hosana zpívat začali
skřípání kol zní jak varhanní píšťaly
a nad tím vším žhne záře nočních barů
se svojí monstrancí plných džberů
„…a to je problém“ říkám s plným vědomím
vždyť kostel nahrazujem (s)prostým svědomím!
rozdíl mezi ano – ne už nepoznáme
že nás něco přesahuje nevnímáme
a tak Kristus přibitý na kříži
na nás teskně seshora pohlíží
neboť plaveme v slzavém údolí
jen občas v neděli svědomí zabolí
žebráci své hosana stále zpívají
opilství v prázdných lahvích „skrývají“
a denně kolem nich projde mnoho lidí
kteří svými předsudky sami sebe šidí
proč jen ten přibitý na kříži
vidí jak s námi život zavíří
(ze strany na stranu ode zdi ke zdi)
jsem na kraji města kam zoufalci jezdí
vidím mnoho oken lamp a záblesků
města jenž je syto květy netřesků
a pyšní se svojí továrnou na štěstí –
jen laciné kočičí zlato předměstí
---