Autor: Alice Knoblochová

I.

být malou holkou je skoro stejný jako být čarodějnicí
celej den trávíš jen mezi vlastníma rukama a nohama a bosky se dotýkáš nožiček pavouků

být malou holkou je nespat
je to lehnout si a dvakrát zamrkat a to je tvoje ráno

být malou holkou je žít ve zdech svýho dětskýho pokojíčku
dokud najednou nesedíš na velký cizí posteli někde úplně jinde
v místnosti s kamennou podlahou

to pak jdeš spát a víš, že až se další ráno probudíš, v koupelně bude pavouk a ty před ním jen
zabouchneš dveře
ten den poznáš, že čarodějkou už dávno nejsi
ten den už budou tvoje zdi docela mrtvý

---

II.

ve tmě musíš ze všeho nejvíc věřit vlastním nohám.

toho večera mraky vypadaly jako pěna od piva
cestou domů na mě zaštěkal pes a z nemocnice byla slyšet téct sprcha
cestou domů jsem přemýšlela nad tím, jak málo používám slovo vodník
bylo mi ho líto tak jsem si ho dlouho opakovala
vodník
vodník vodník
vodníkvodníkvodníkvodníkvodník
přemýšlela jsem nad tím, kdy jsem přestala růst, a v duchu jsem tomu dni zamávala
přemýšlela jsem nad tím, jestli někde vůbec existuje úplný dno
a pak jsem zahnula doprava
když jsem procházela zahradou, vzpomněla jsem si na to, že každých pět minut vznikne nová
inscenace Hamleta
a už zase mi bylo líto vodníka
vodníkvodníkvodník

než jsem odemkla, podívala jsem se na sebe do odrazu v okně a zjistila jsem, že vypadám pořád úplně
stejně
tomu už jsem nevěřila.

---

III.
každý ráno si protírám oči do místa, který je poloviční
probouzím se jen tak napůl
chodím polovičatě z neúplných míst do neúplných míst
večer pak truchlím nad ztrátou všech dopisů ode mě pro mě
přemýšlím o všech kusech sebe co se jen tak válí na chodnících v neznámejch městech
snažím se to místo nějak vyplnit, ale už dávno nevím, kde je jeho dno

–

čekám, kdy na mě začne mluvit rychlovarná konvice
kdy uvidím cizí obličej v zrcadle
kdy bude tohle místo konečně alespoň trochu živý

celý mi to je tak divně povědomý
jako bych tohle všechno už znala
taky jako bych tu vůbec neseděla já
je to smršť novejch věcí co tady ale vždycky byly
a já mezi nima sedím na svý studený kamenný podlaze

cítím se nejblíž a zároveň nejdál lidství co jsem kdy byla

sedím v prázdným pokoji a je mi
unheimlich

---