Autor: Pavel Adrian Kučera
Přepampeliškováno
Šušká mi kopretina,
že šlape se zde latina,
že šlape se zde živo,
kde žlutí rezaví tráva,
kde chybí žuly zdivo,
v časy, kdy je Matka zdráva,
a šlehačka plave modří,
všici tancují, jen ať je sláva,
prohánějí se větrem středomoří,
a žluťásek žhne jak žezlo páva,
se šťávou zlatou jenom hoří,
z mozku upadá všechna váha,
a co se nedá, to se zboří.
Šušká mi karafiát,
že ji má vážně rád,
že do žaketu se šatí,
a kravatou ženich kreslí,
do šatstva žena natí,
přes barvy všechny bruslí,
žádnou špulit nenechá, jen jednu,
se září Slunce se mazlí,
a šťastný motýl v nedohlednu,
štěká žlutým šátkem, žlutou myslí,
nad zrezlými poli v květnu,
co polknou, víno vykouzlí,
a co nešlo, patří rytmu.
Šuská mi slunečnice,
když pořádá se vinice,
proč suším si hrdlo,
proč držím si žízeň,
ať opustím své bidlo,
tak přemetuji pro vaši přízeň,
vývrtka jak postřeleného vola,
jive žihá, co bok, to třáseň,
šprocené kytky jsme zhola,
brzy zasáhne nás sklizeň,
potkáme šarm nebeského kola,
vyšrafujeme třešně vášeň,
a co nejde, bude znova.
Šušká mi narcis ráno,
že živiny nám již došuměly,
jen slyšíme zpívat anděly,
basy pošly, zanechaly vody piáno,
pozůstalá zeleň dál si šustila,
jen šlépěj se stále třpytila,
a všechno bylo přepampeliškováno.
---
Ohňostrojový večer
Táhne na jedenáctou,
při panování jahod a třešní,
připravují malbu nečastou,
připravují páni váleční,
a jako předkrm servírují,
hromová děla z levandulí.
Poslední minuta pryč,
teď zde němí vládnou,
vyčkávají petard plyš,
pod romancí svůdnou,
a z amplionu jazz se rozkapal,
a četě zní jasné: "Pal!"
Za zvuků popcornu,
a swingové balady,
vychází před oponu,
botanické zahrady,
chomáč růží, trs pivoňky,
keř lilie, hejno sasanky.
Nespočet chvil jede,
meteorová kavalérie,
nejednu duši svede,
nebeská artilérie,
jak z mikrovlnky pořád zní,
pukání kukuřičného zrní.
Vyskakují na oblohu,
hvězdicovité konfety,
a dám si jako přílohu,
vanilkového páva čety,
město probudila rána hromu,
not a paprsků milionu.
Parket se klidní,
jak plamen zhasíná,
odešly kytičky módní,
a kouř se vzpíná,
v mysli zůstane karafiát,
když jde město dál spát.
---
Noc v hotelu
Jiných planet žárovky ven dveřmi vešly,
pro mládence mísí se okolo srpku,
mejdan, jenž dal nebi měkkou měnnou mašli,
jinoch ulicí vede si svoji srnku,
za ruku táhne ji pod slunečnicemi,
shlíží na nohou krok a šeptají jasně,
do noclehu mašírou za liliemi,
na pokoj za melodie noční písně.
Za dveřmi dřevěnými se nám ukrývá,
lóže snová, pelech touhy, na tvé přání,
kde více než barva vůně v barvu splývá,
kde dojde ke chuti a sluchu míchání,
za záclonou schovaly se memoáry,
ve tmě je každé mladé srdce tak slepé,
na pokojích bydlí emocí požáry,
a ráno nás probudí vůně to teplé.
---