Autorka: Sivie Suchá
Epitaf pro jiskru
V zádi mých myšlenek
hoří malý plamínek.
Kdysi rudou září hřál,
teď jakoby se bál.
Záře která brala dech
bledne v šedých všedních dnech.
V dnech kde marně hledám pointu,
a nacházím jen další pintu.
Tak nalejte mi pintu vína,
ať na chvíli vím že jsem jiná.
Jiskra není lampy zhasly.
Ruce se mi tichem třásly.
Znáte vůbec plamen svůj?
Nebo už dávno není váš?
Každé ráno stejný rámec,
Stejný krok a stejný tanec.
V okně dokořán hledím ven,
jak ke svému konci blíží se den,
jako můj plamen blížil se ke konci
nesnáším vás pitomci…
---
Pronájem svého já
Člověk přemýšlí proč právě tak,
proč stačí sklenka a zmizí mrak.
kdy svět je lehčí starosti mizí,
a všechno zlé zdá se náhle cizí.
Proč nejde zastavit okamžik,
kdy srdce zpomalí svůj křik?
proč naše opravdovost nás tolik svazuje?
jak tohle celé vlastně funguje?
A není to snad touha po pití,
spíš touha po kostech bytí.
Najednou slova sama plynou,
i těžké chvíle rychle minou.
Kéž by ta lehkost nebyla jen chvílí,
ale stav ve které bychom skutečně žili.
---
Anatomie ticha
Na podzim když světlo mizí,
i známá místa jsou mi cizí.
V létě samota je volný dech,
na podzim ozvěna v prázdných zdech.
Možná je podzim jen zrcadlo nás,
co ukazuje vše co přehlušil čas.
To zrcadlo ukazuje na mé nitro
na vše co v něm při setmění svitlo.
Léto nás učí na chvíli žít.
Podzim se ale ptá, co znamená žít?
Možná se nezměnilo vůbec nic,
jen méně světla ukáže někdy víc.








