Autorka: Eva-Marie Barská
Jen mám strach
Sedím s někým a povídáme si.
„Bojíš se něčeho?“ najednou se ptá.
Hned si strčím ruce do kapsy,
aby ona mé ruce neviděla.
„Bojím se války, bojím se smrti,
ale zároveň si ráda pohrávám s doteky.
Bojím se nenávisti, ale bojím se falše,
bojím se válečného marše…
Bojím se mít hlad, když ho nemám mít,
ale každý večer zažívám, musím s tím žít.
Bojím se bohatství falešného, lásky v chudobě,
bojím se skončit jako mladá v hrobě.
Bojím se čísel na váze, bojím se plavek,
bojím se odsouzení a dalších nadávek.
Bojím se jíst před lidma, ale musím si zvykat,
bojím se nahlas před lidma něco říkat.
Bojím se osamělosti, bojím se všeho,
bojím se lásky, důvěry…“ Ale ne hlasu jeho,
který pořád jen říká, že nikdo nemá mít strach.
Ale já se pořád jen ztrácím v myšlenkách…
---
Auto z písku a ohně
Jedu v autě z písku a ohně
pedály jsou vtlačený do podlahy – maximálně
za mnou se boří silnice a přede mnou se staví
a po stranách krachuje mé „království“.
Zažil jsem nefér a krutost,
kdy už konečně bude „dost“?
přetvářím, dávám masku z písku a kostí
mé tělo utíká vzad a pořád jen Istí.
„Doufáš, že v písku najdeš diamant?“
ptá se. Pevně sevřu volant,
dívám se na bortící se silnici za mnou
„Zastavím tě pod jednou podmínkou...“
Směje se mi, život se směje
a po tisicáté se mi v očích leskne naděje
opět se směje, nepřestává
a v mé duši zas navždy poprchává.
---
Vysněná noc čarodějnic
Ruce máš v krvi zase
a jsi opět někde v lese,
v hlavě ti marš smrti zní
a nad hlavou poletují havrani.
Zapálíš svíčku nad hrobem
pod tajemným nebem,
před tebou stojí zrcadlo
a v duchu si říkáš zaklínadlo.
Najednou se za stromy něco zdvihlo
a za uchem cítíš, jak něco dýchlo,
a pak najednou zhasly svíčky,
za tebou někdo stojí mlčky.
Cítíš, jak ti něco dýchá na krk,
vidíš, že se začal hýbat smrk,
přemýšlíš, že tam někdo stojí,
někdo, kdo voní chladem a chvojím.
Ti zezadu někdo klobouk sundal,
krk a záda líbat začal
a pak opatrně kolem pasu objal
a ten z lesa poslušně čekal.
Opatrně ti sundal šat,
cítíš, že ses začala bát,
ale z nějakého důvodu nemůžeš se hnout
a tvoje tělo začíná slábnout.
Cítíš v těle jen potěšení,
nemáš už na sobě žádné oblečení,
jen cítíš na krku, že se usmívá
a po zádech jako by ti tekla láva.
Objalas ho nohama kolem pasu
a říkáš si: „Celá se třesu.“
Dal ti to, cos potřebovala,
a celou noc jsi ústa nezavřela.
Probudila ses v lese na dece
a ta sladká noc byla u konce,
ale pořád jsi ho cítila v sobě,
zapomenout na to ses snažila – marně.
Pochopila jsi, že ses zamilovala,
jenomže to špatné slovo v zaklínadle sis nezapamatovala.
Najednou prázdno a bolest v těle,
ale na vteřinu jsi cítila vůni chvoje.








