Autorka: Julie Juhaňáková
SEŽEROU MĚ ZA ŽIVA
Slétávají se na mě hladoví supi,
nevím, odkud, snad odevšad.
Jestli se pohnu, vyplaším je.
Šeptají mi do ucha: "Utíkej!"
Ale stejně se zakousnou.
Mám se snažit zvednout?
Jestli se pohnu, vyplaším je.
Ať už zemřu, ať už zemřu.
Jinak mě sežerou za živa.
Na chvíli zkamení, dají mi čas odejít,
tak běžím, nejdál, co to jenom jde.
Jako bych ale běžela na místě.
Honem, nebo mě sežerou.
Nedokážu se jim odevzdat.
Nevím, kam běžím, ztrácím se.
Ale srdce mi pořád tluče.
Uslyším šust křídel, blíží se.
Jestli se pohnu, zemřu.
Propadám se do země,
písek mě zasypává.
Mám všechno, co chci.
Krev mi proudí, ale dusím se.
Písek mi škrábe oči jako divoká kočka.
Pomoc, jsem živá.
---
VDOVA
Možná jsem se nesnažil dost.
Možná nenávidí mne.
Možná kdybych si zlomil kost,
možná by vše bylo jinak.
Nic již bohužel nezměním,
pozdě, mě popadla mdloba.
Doufám, že sny proměním
a z krásky nebude vdova.
Lenora, má paní líbezná,
jejíž líčka hřejí každé noci,
ta brzy, brzičko pozná,
co skrývá má mysl temná.
Dveře práskly – hleď – je doma,
vzpřímená záda, ostrá čelist,
ta bledá, možná budoucí vdova.
"Lenoro, jest to již dlouhá chvíle,
co ubyla tvá věrná píle.
Sám jen světem bloudím,
chodím nekonečné míle.
A ty se mi věčně směješ.
Proč? Pořád tápu jen.
Jsi chladná jako led,
a není to jenom den.
Bdím snad?"
Na to praví, paní má:
"Zbláznil jsi se, Petře?
Jsem ta, co ti dítě dá
a ty zíráš do prázdna!"
"Odpusť, odpusť mi tu drzost,
já nevím si rady již, jsem sám.
Chci od sebe zprostit mladost
a uchýlit se k matičce Zemi."
Ticho požírá mou duši.
Nic se neděje,
ba nic, vůbec nic.
Lenora jde vařit kaši...
Druhý den z rána ženě pravím:
"Lenoro, tebe seslal padlý anděl.
Já tu pomalu hrob sobě stavím
a ty přec okem o mě nezavadíš."
Vydám se na to do lesů temných,
tam jedině najdu oproštění
od těch myšlenek strastiplných.
Narážím na okraj, kde útes jest.
Vichr směr ukáže mi,
sklouzne po křídle skály.
Tak jako já, spadne do tmy,
a sbohem mi naposledy dá...
---
OČI
Číhajíc za rohem,
urputná bolest.
Té se oči vyhýbají.
Nedokáží ji spatřit,
vědí, že přijde trest.
Trest svírajíc trýzeň,
muka nezastavitelná.
Strasti a zkroušenost.
Jen jediný pohled –
bolest nemyslitelná.
Uchýlí se oči k zemi,
"Ochraň nás," tiše prosí.
Když rudá kapka krve,
pohladí zemi jemně,
jejich pohled se zkosí.








