Autorka: Hana Koulová

Má Múza

„Andělé volají,
pokyny jíž šeptají,
světlo mi dodají,
jenž mi Ježíš vnukne potají.

„Múza!“ křičí Josef,
Marie: „tedy hrůza!“,
Mojžíš čeká,
ale nebeští to nedají,
bo padlí to dále tají.

Pán co světlo jen mimikuje,
temnotě se podřizuje,
lásku on hlásá,
a bezstarostně on mává,

ošemetná však jeho „pravda“ je!

Má múza světlo je mé,
Ty, Otče? Možná jen v té své!“

---

Věž času

„Není den,
měsíc,
ani rok co bych na tebe nemyslela.

Čas běží,
můj čas ale leží,
jak kdybych byla pohlcena věží...

„Proč?“
cítím jak čas se zmrazí,
a moje srdce mi hrozí,
rytmus srdce, co já ale slyším vnějšku nepatří mi..

„Hrozí?“
slyším tvá slova…
točí se mi v hlavě a pořád dokola,
mýtí mi vše, na co jsem však mohla mít řeč.

„Slyšíš?“
Uši si zakrývám,
oči mi zmatkem zaléváš,
slyším.. slyším,
ne, bože, já jen blouzním myším!

Slyším ten výsměch a vidím tvůj úsměv,
Bože, čím jsem si to zasloužila!
Oči si už vyškrábat mohu,
jelikož smělý „pán“ křičí jak k bohu,
moje oči nejsou doposud připravené!
Jak bych mogla,
však tvoje krása mě jen jak tvá duše měle oslepí!“

---

Ozvěna relikvie

Mohla bych napsat tisíce slov,
přes řecký lov,
a před sedmi hor,
za velmi „amor”,

nad láskou přemýšlím,
touhou a s relikvii,
jako kdyby se ozvěna ozvala,
a matka volala,

„odpusť, Nero.”
říkám ti nerob,
cože?
moře?

šum a vlny já cítím,
ale s klany já mítím,
Lilie?
nerady kvítí.