Autorka: Ema Brotan

GALEJNÍK

Byl jeden prach, znalý všech drah
Vesmírný tulák po hvězdách
Bytí tříšť jak hejno vran
Od podoby odpoután
A universum bez pasu
Bez vědomí, bez času
Křižoval, ten Bludný Holanďan

Však věčnost sama věčnost ztrácí
Tak snad hříchem, snad gravitací
Padá na zem, na kolena, jak jemných šedých perutí
Střípky z křídel od Ikara, do arény obětí
Tribunál povstal – krkavci bělohlaví,
Hněv, plivance, Je vinen, havran praví
„Ústa Justicie, řkouce, provinění jest
A spravedlnost žádá pro zločin i trest.
Teď rozsudek po právu každý slyš
Neb tento hřích je věky přespříliš,
Ať v potu, v slzách topí marnost svou,
Ať mu žádný zítřek není jistotou
Ať svázán tělem v  místo a i v čas
Vším vědomím, citem, zhoubou napospas,
Nechť pyká, dokud svého svědomí dluh nesplatí.“

Hnedle ruce Prométhea, jak železa by z hlíny plet
Hvězdný popel k sobě spoutá, jak krůpěje se semknou v led
V jedno tělo, v těžký pranýř – neznámá to nová věc
Tolik vůle stojí pohyb, když vás vězní živá klec
Vědomě tu tíhu cítí – jak náhlé to prozření
O co strašnější je krutost, když jste citem protkaní.
Když slova drtí, bolest zžírá, každá chvíle jako žár
Všechno spálí, co s ní přijde, ať špína či kaviár
Náhle vidí, slyší, cítí, všemi smysly kolem děj
I dít svou neznámou mysl: „Sám sebe nezaprodej!“
Už ho vlečou bílé ruce, tu zazní davem křik a hněv
Toť nepoznaný jeho hlas a slov prvních korouhev:
„Neposkvrněn, čist mám pykat, za zločiny jiných snad?
Když co oběť mám cejch nosit, kam jen klesl právní řád?“
Žel, lhostejnost neslyšící jak nezkrotných proudů jek
Přehluší přec kohokoliv, vždyť vynesen byl rozsudek.
I ozvěna rozechvělá, nářku, lkaní utichá
Již jej vedou ulicemi Říma
Coby triumf, jenž v rukou třímá
Jeho nová, nepoznaná dřív života epocha.

Galeje – svět za oponou, by vlk byl držen od stád dál
By sám sebou hříchy splácel, a v příkoří jich litoval
Zem mizerná pro mizery, pro lháře, vrahy, ničemy
Též nevinným a nešťastným však nevyhnou se kameny

Ač možná jen zárodky té lidské hříšnosti
Musí se oddělit od čistých bytostí
Neposkvrněných, nenakažených tou světskou bídností

Tak zní osud galejníků, však lépe nežli těch pár vět
Spíše Valjean, Děnisovič než já by mohli vyprávět
A s nimi i mnozí další, každý tvor i každý z vás
Tam v potu tváře přebývají, než dovrší jejich čas
Než ztrmácený vyjde ze žalářních vrat.

A tak slz a krve proudy v řece času plynuly
Krutost, bolest, zmar a dalším tím by ten kout proslulý
A mezi těmi nešťastnými učedníky Sisyfa
Stejný úděl co dluh svůj splácel náš nebohý paria.
Bez milosti, bez soucitu, osud svůj co břímě vlek
Ve strachu, v křečích i v žáru ohně vlastních myšlenek
Málo víry na modlení, sepjav ruce, ty se chvějí
Když v temných mlhách osudu zbyl jen matný stín po naději
A nekonečná zdá se strohá cesta k branám vykoupení

Však ač tiše našlapujíc, šla dál léta za lety
A tak jednou přes ty šrámy a ten ortel prokletý
Zubožený, sláb a churav vyšel ven z těch mrzkých vrat
„Teď svoboden a s koncem strastí, mohu nový příběh psát!“
A s dozněním oněch slov, jak černých šátků loučení
Zmizí jako přízrak s ránem, zbaven všech pout sevření
Všech bolestí a všeho bytí, co přináší s sebou čas
A někdá coby hvězdoplavec brázdit nebe bude zas.

Kým byl ten prach, znalý všech drah?
Kdo z nás se netoulal po hvězdách?

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pulvis es et in pulverem reverteris. Prach jsi a v prach se obrátíš. Tak nějak obecně lze vyjádřit určitá myšlenka pokory, ale zároveň myšlenka života – života člověka, života každého, život času a čas života. Co je to život? Jak vlastně můžeme vůbec vědět, že žijeme? Snad i tím, že pouze kladení této otázky je kladením otázky, jakož že i otázka musela vzejít ze své podstaty, tudíž z nevědění, a samotné nevědění je složkou vědění, které lze dále pokládat za předobraz vnímání a myšlení, snad by i Descartes souhlasil s výrokem, že tato otázka je sama o sobě svou částečně vlastní odpovědí.

Život, to je pohyb, věc neustále se proměňující, s dynamickou náturou, má nesčetné podoby, je jedinečný, nenapodobitelný, nepochopitelný, ale nejen to.

Život, kdo z nás ví, jak správně žít život? Co znamená žít smysluplně, žít naplno, žít, jak se žít má? Další z našich věčných otázek, na něž jako lidstvo neznáme a asi určitě nikdy nepoznáme odpověď. Možná ani žít správně nejde, neboť životu ani nikdy možná neporozumíme, vždy nám odpluje spolu s tokem času, a už nikdy tím korytem neproteče dvakrát ta stejná voda událostí. Pořád se snažíme o to, abychom našim životům dali, když už ne příručku, tak alespoň kompas, směr, kudy jít. Abychom se v tom širém světě dokázali alespoň trochu orientovat a vykročit. Jenže ani tak nemáme vyhráno, a dalším atributem života, zvláště lidského, je bezpochyby cit, cit, který v nás vyvolává emoce, který spolu s naší racionalitou vyhodnocuje naše vnímání, a ne vždy tak úplně šťastně. I ta největší radost, i ten nejupřímnější smích, i ta nejčistší láska a mnohé další krásné pocity jsou jen otázkou chvíle, bodu v časové ose, který má určité rozměry. A jakmile tato chvíle vyprchá, zbývají jen vzpomínky na chvíle štěstí, přijde průtrž mračen, která do naší řeky času naprší, a veškerý proud naředí o slané slzy. A aby toho nebylo málo, většina radostných chvil je vykoupena právě mnohem větším množstvím chvil melancholie, splínu, úmorného pachtění a vyčerpávající honby za dobrým pocitem, který by nebyl iluzí. A zde vyvstává nová otázka. Je bytí ze své podstaty přirozeně v dobré či špatné?

Co ze své podstaty, alespoň dle mého mínění, nemůže být ani dobré ani špatné je nebytí, alespoň pro toho, koho se tento stav týká. V nebytí je tvor osvobozen od všech svých potřeb, od strastí a bolestí, od jakýchkoliv nejistot a všeho, co by ho nutilo jít dál, neboť jeho největší břímě je on sám, on a nikdo jiný. Nic mu nepřináší žádné emoce, není jak cokoliv vnímat, není času, není ničeho. Nebytí je vlastně nejvyšší formou svobody, kterou ovšem samo sebou nelze tak úplně zpětně docenit, ani si ji uvědomovat, neboť jak jsme si řekli, vědomí je čistě záležitostí života. Ale nelze to samozřejmě tvrdit nijak nepopiratelně. Vždyť i historicky je v lidském prostředí co do hloubky dějin mnohem déle zasazena myšlenka určité neuzavřenosti, že přes smrt vše pokračuje dál, ať už opakováním zažitého procesu či určitou proměnou duše – duše, která žije dál, neboť tělo je v těchto pohledech většinou nastaveno jako spotřební zboží, jež se časem opotřebuje a vyhodí. Jenže i odpad je přece jen něco, a tak, i když se tělo rozpadne, něco po něm zbude – prach, věčný a nesmrtelný prach.

Galejníkům,
Ema Brotan

---

SONET Č. 1

Parfém tvých polibků s vůní mandloňových květů
S ránem se rozplynul beze slov, bez loučení
Ležíme v objetí na skládce ze sametu
Od noci včerejší, od lásky odděleni

Pak krůčky primadon vstaneš, zaplétáš si vlasy
Peřiny vychladly, když klíny osiřely
Lapena do sítí tvé dechberoucí krásy
Zřela jsem tajemství, jež znal jen Botticelli

Prsteny včerejší dnes už si nenasadíš
Svůdná a líbezná jak vzduchem ploucí hašiš
Lehce se okusí, těžko se zapomíná

Hned první paprsky zapnou ti knoflíky
Chápu již upřímné cvaknutí od kliky
Včera tvou Cosettou, dnes už jen Eponina

---

ČAS OHŇŮ JEŘABIN

Obloha zbarvená jak lungty v Tibetu
Je čas, kdy se chystají skřivani k odletu
dříve, než vybledne karmín v její tváři
a místo barev jen inkoust v kalamáři
dříve, než líce jí plátnem přikryjí

Nad plání šedý stín dvou papírových draků
Je stále méně sil, jak světla za soumraku
Ztrápené lístky do památníku jí padnou do klína
Co zbude? Chladná náruč a v očích mrtvá pustina
Jen stíny, stíny vzpomínání

Kroky šedých poutníků se s ní znovu vrací
Marnosti, kde skončil půvab, krása dechberoucí?
Kde? Zas plamenem času jen všechno spálíš na prach
jenž sype se hodinami a zatím lidství v slzách
kropí suchý vavřín opadaný

Však bědovat? Naříkat pro zhouby křeč, mí drazí?
Podoben tomu zapadlému baru, kam za mnou nepřichází
Sťatý a uřícený u lůžka postávat v tom davu beznadějí
V bělostných košilích nebeských andělů i nešťastných Ofélií
V tom rubáši malomocných, jenž odívá na smrtelném loži

Ne, Co tedy?

V ponurých ulicích čeká se na Godota
Vrásčitá kalná řeka odnáší zbytek léta
Až zažehnou ohně nebes, zanaříká bouře hlas
Šedé rty promění se v úsměv, jdouc bílé noci napospas
A barvy mračen Renoira rozplynou se v umlčeném prachu.