Autor: Štěpán Hroneš

Hodiny odbily

Večer tichý, pokoj temný, jen pět minut do půlnoci.
Pak už v té době snad snění bude držet mě ve své moci.
Pohlédnu na hodiny, už jen jedna minuta.
Bdící mozek pohlcuje samota.

Tik . . . Tak.
Je to tak.
Začal nový den.
Potichu zoufám: „Spánku, už si mě vem!“

Však rázem přišla i ona, první hodina ranní,
a její sestry v doprovodu za ní.
První a Druhá, nechte mne spát!
Co jiného krom sebe vám mohu dát?

Po času zdlouhavém konečně zpět do noci letí.
Ale proboha, teď je tu ta Třetí!
Házím sebou, myšlenky v hlavě kvílí,
daleko mají od zpěvu víly.

Oči zarudlé, nálada chmurná.
Kdy už skončí tahle noční můra?
Třetí odchází dveřmi, oknem přilézá Čtvrtá.
„Proč?“ Jen to mi hlavou vrtá.

Deka na zemi, polštáře stranou,
kam jen se jiné noci na tuhle hrabou?
Však s Pátou mysl má třeba konečně povolí.
Ale k čemu to? Ranní světlo již bude zalévat okolí.
A Šestá brzy se dostaví též.
Na svá slova vzpomínám – že včas půjdu spát. Nu, to byla lež!

Jak Zátopek proběhl životem

Ze všech stran jsem se dozvídal,
 jak Zátopek kdysi zlato dal.
  Pár verši bych teď říci chtěl,
jaký život vlastně měl.

Už v dětství zdatný běžec byl,
učiteli pro šunku svižně vyrazil.
S uzeninou se vrátil za chviličku,
svačinu pro kantora zařídil na jedničku.

Za pár let získal práci v gumárně u Bati,
domů však se dlouho nevrátí.
A pak už ho čekal první závod,
netušíc, že bude později reprezentovat celý svůj národ.

Obuje si znovu tretry staré,
které nejsou vůbec dokonalé.
Ostrý výstřel záhy ozve se,
davem běžců to jen mírně otřese.

Emil vypálí jako raketa,
mezi ostatními se jen proplétá.
Krouží neúnavně stále dokola,
dostává se postupně téměř do čela.

Závod jako druhý dobíhá,
křik a jásot fanoušků se rozlíhá.
Je v něm síly více a více,
v tom chlapíkovi z Kopřivnice.

To poznal jeden chytrý pán,
který má pro Emila již tréninkový plán.
Jeho jméno sportovní svět zná,
je to sám doktor Haluza.

Pro Zátopka se vzorem stává
a do těla mu slušně dává.
Při běhu se zátěží to chce kázeň,
při otužování zas ledovou lázeň.

K továrně se běžec otáčí zády,
vstupuje slavnostně do armády.
Tady mu osud dal velký dar -
pohlednou Danu – a je z nich pár!

Tentokrát už neměl náladu rekordy posouvat,
namísto toho si s ní začal schůzky domlouvat.
Často se spolu ve volném čase vídali
a oběma na stadionu “osobáky” padaly.
Pro něj běhání byl velký sen,
a ona zase házela oštěpem.

Záhy Emil už znovu svět dobývá,
podívá se do Helsinek nebo do Londýna.
Domů si přinese nejedno zlato,
svíčkovou přesto obědvá i nadále nastojato.

Jungwirtha svaz na hry pustit nechce,
Zátopek vyřeší to lehce.
Svého kamaráda nezradí
a do letadla s výpravou se zkrátka neposadí.
Do Helsinek se oba nakonec dostanou,
za jásotu fanoušků přistanou.

Emila Zátopka zná celý svět
a bude si ho pamatovat ještě mnoho let.

Na minovém poli

Na minovém poli trčím dál.
Krok vpřed, krok vzad, jako bych to dávno vzdal.
Za drátem a za ostny
opustil mě život radostný.
Vždyť ve světě, kde krví platíš míli,
nikdo nepřežije ani chvíli.

Tam, kde křičí keř a střílí strom,
přehluší je z dálky jenom hrom.
Děla řvou,
muži se rvou.
Všichni bojují jen za sebe.
Sestupují do Pekla, ignorují volání Nebe.

Za zákopů vylézají a hned zpátky skáčou.
Už nebojují, jenom pláčou.
Palba však pořád zuří dále.
Kličkují tam mezi šrapnely, jako když tančí na bále.
A bahno všechny mladé i staré pohřbívá.
Právě teď zjistili, že takhle to na frontě bývá.

To vše osamocen pozoruji,
strachu svému již ani nevzdoruji.
A tak na minovém poli trčím dál.
Z dálky slyším: ,,Támhle! Pal!“