Autorka: Barbora Pálková

Tichý rozlétaný prach

Sedíš vedle mě,
 a přesto tě nemůžu najít.
 Jako by mezi námi vyrostly zdi
 ze všeho, co jsme si nikdy nedokázali říct.
 Mlčíš, a já slyším to mlčení křičet,
 hlasitěji než cokoli jiného.

Pamatuješ na naše smíchy?
 Tak hlasité, že se celý svět zastavil?
 Teď stojím uprostřed davu,
 a slyším jen vlastní dech.
 Tvoje místo je prázdné,
 a já mám strach,
 že už ho nikdo nezaplní.

Kdysi jsme byli rodina.
 Slovo silnější než jakýkoliv slib,
 jistota, že jeden druhého podržíme,
 i kdyby padaly světy.
 A teď?
 Zůstaly jen stíny vzpomínek,
 které mě pronásledují
 každou noc, když zavřu oči.

Říkali jsme, že navždy.
 Jenže navždy je křehké,
 stačí jedno tiché odmlčení,
 jedna nevrácená zpráva,
 a náš svět se začal drolit.
 Den po dni,
 slovo po slově,
 až nezbylo nic než prach.

A já pořád hledám důvod.
 Kdy přesně se to zlomilo?
 Byla to první hádka,
 nebo ta, kterou už nikdo nechtěl řešit?
 Bylo to tehdy, když jsme se přestali ptát,
 „jak se máš?“
 a začali jen přikyvovat,
 aby byl klid?

Cítím se zlomená.
 Jako bych ztratila kousek sebe,
 když jsem tě ztratila.
 Moje srdce je těžké,
 ale ruce prázdné.
 Držím jen ozvěnu,
 jen vzduch,
 jen ticho, které bolí víc než křik.

A přesto doufám.
 Pokaždé, když tě vidím v davu,
 otáčím hlavu,
 srdce mi bije,
 a oči hledají tvoje.
 Ale ty se nikdy neotočíš.
 Nikdy.

Možná jsi zapomněl.
 Možná jsi se posunul,
 možná jsem byla jediná,
 komu na naší „rodině“ záleželo.
 A to je ta největší rána –
 vědět, že já stále čekám,
 a ty už dávno ne.

Ale i kdybych byla poslední,
 kdo věří, že to mělo smysl,
 i kdybych byla poslední,
 kdo si pamatuje, jak jsme se smáli,
 já si to ponesu v sobě.
 Protože být spolu
 bylo víc než slovo.
 Bylo to domovem,
 který už nikdy nenajdu.

A tak píšu tyhle řádky,
 do prázdna,
 do ticha,
 do noci, která neodpovídá.
 Píšu je pro tebe,
 i když je nikdy nebudeš číst.
 Píšu je pro sebe,
 abych nezapomněla,
 že jsme tu kdysi byli.
 My.

A i když už není cesta zpátky,
 já budu vždycky doufat,
 že se ještě jednou otočíš.
 Že se naše oči potkají,
 a na vteřinu bude svět zase celý.
 Jen na vteřinu.
 Jen na okamžik.
 A to by mi stačilo.

---

Nejmocnější postoj 

Miláčku?
Zlatíčko?
Kdepak jsi?
Haló?

Mám o tebe strach,
jak budeš mít čas,
ozvi se.

Zlato?
Už to jsou dva dny.
Kdepak jsi?

Volala mi teta.
Copak jsi to udělal?
Sedám na první vlak,
jsem na cestě, neboj.

Jeden pohled,
na tvou tvář s jizvou,
donutil mé srdce plakat.

Tvé tělo, bez života,
 bez barvy,
 leželo nehybně.
 Mé slzy se mísily
 s tichem nemocniční chodby.

Jen stroje hrály,
tik, ťak, tik, ťak,
  jak metronom tvého dechu,
 píseň o přežívání.

Má dlaně,
 na skle,
 měla být v tvé,
 jako na parketu,
 když nás vede hudba.

Vzpomínáš?
 Naše kroky,
 dupnutí bot na dřevěné podlaze,
 Morava zpívala,
 housle, cimbál, basa,
 a smích nás nesl.

Já v kroji,
 ty v kroji,
 ruka v ruce,
 otáčeli jsme svět,
 dokud se nezastavil.

Pak ten zvuk,
 řev motoru,
 píseň přerušená,
 struna, co praskla.

Náraz –
 tvůj život vytržen,
 hudba zlomila se vejpůl,
 a já zůstala v tichu.

Měsíc…
 Měsíc bez pohybu,
 měsíc bez kroku.
 Každý den jsem ti šeptala,
 zpívala písně,
 aby ses chytil,
 aby ses vrátil do rytmu.

Mé srdce tančilo
 samo v prázdnu,
 čekalo na tvůj návrat.
 A pak, otevřel jsi oči.

Byl to tón,
 čistý a jasný,
 jako první jarní housle.
 Na okamžik jsem věřila,
 že píseň znovu začne,
 že naše kroky se spojí.

Ale ty ses jen uklonil,
 jako tanečník na konci představení,
 a odešel z parketu,
 kam já nemohu.

Zůstala jsem,
 sama,
 a přece ne sama.

Tvůj kroj visí u dveří,
 tvé boty čekají,
 ale prkna osiřela.

Tančím dál,
 i když bez tebe.
 Každým krokem tě volám,
 každé dupnutí
 je ozvěnou tvých bot.
 Každý takt houslí
 nese tvé jméno.

Lásko,
 náš tanec nekončí.
 Jen se změnil.

Teď tančíš v nebi,
 já na zemi,
 a přesto spolu –
 v jednom rytmu,
 který neumí ztichnout.

V každém tónu cimbálu,
 ve víně, co zpívá ve sklence,
 ve smíchu,
 jsi tu.

Až jednou hudba
 zavolá i mě,
 přijdu na parket,
 kde mě povedeš zase ty.

Do té doby,
 budu držet rytmus,
 budu tančit,
 budu žít za nás oba.

Protože ty, miláčku,
 jsi ve mně,
 a já tě nikdy nepustím.

---

Čas...

Čas je řeka,
 která nikdy nezastaví svůj proud.
 Přelévá se přes naše ruce,
 ať je držíme jakkoli pevně,
 a zanechává po sobě jen otisky,
 jež se ztrácí,
 dřív než je dokážeme přečíst.

 Kolik okamžiků jsem nechal utéct,
 protože jsem čekal na ten „správný“?
 Kolik tváří jsem minul,
 aniž bych si zapamatoval jejich úsměv?
 A kolik sluncí zapadlo,
 aniž bych jim dovolil pohladit mou kůži
 naposledy?

 Čas nás neptá,
 zda jsme připraveni.
 Bere si své –
 včerejšky, dnešky,
 i všechny sny o zítřku.
 A my?
 My se učíme žít s tím,
 že vše, co milujeme,
 se jednou promění v prach.

 Ale možná právě v tom je krása.
 Že každá chvíle je jedinečná,
 křehká,
 nesdílená s věčností.
 Že polibek trvá jen vteřinu,
 a přesto v nás hoří celý život.
 Že i poslední nádech
 může být poezií,
 pokud ho dáme tomu, koho milujeme.

 Čas nás učí loučit se,
 ale také si vážit toho, co máme.
 A možná…
 možná nakonec nejde o to,
 kolik hodin nám zbývá,
 ale koho držíme za ruku,
 když se ručičky zastaví.