Autor: Matěj Ulrich
Aorta
Chladná žárovka nad scénou
všechny divadelní světla jsou nad tělem
a čeká se už jen na hvězdu večera
arteria coronaria dextra
ovívá se omamným parfémem
zduřených tepen a dutých žil
poslední extáze derniérních chvil
byl
před incidentem při vědomí?
doktorka Aorta nás uvědomí
až se celý svět protrhne jako ona sama
až přestane tvůj mozek konstriktovat čočkama
vertebrální arterie
staví na scénu první zápletku
poeticky ptá se patolog příčiny
“Co motivuje nás a naše činy?”
krev rudá vytéká ze sterilních dlaní
slyšet lze jen zrnění a lkavé štkaní
celé to zvrácené divadlo chladné
co naše životy stejně ovládne
chladné
konstrikce čoček co neodpovídají
aneurysmata v duši
drahá ti sluší
a ptáme se sami sebe
jakými tepnami zásobují nebe
kolik prionů v proteiny promění?
aortální disekce a LED zrnění
zranění chladných věnčitých mil
aterosklerotický edém žil
usaďte se vážení
dnes na sále
v životě namále
poslední zachmuřený řez
pošle jednu aortu do nebes
červeným krvinkám
sbohem dám
až se tvé oči ztratí v koróně paměti
až se dospělí promění na děti
zapomeneš a ventrikulární krvácení
zabrání navrácení
krve do tkáně naší lásky
žádné další otázky?
studenti hledící na tělo
co dalších pár let žít mělo
byl jsem to já nebo jsi to byla ty?
krvavé sny s aneurysmaty
snoubí se v temnu operačního sálu
tichá traumata nemocničních misálů
a kyseliny organických důvodů
proč náš vztah prodělal trombózu
traumata
která ani antipsychotika nespraví
arcus aortae o jeho životě vypráví
a tahle pitva se mění v vraždu
když doktoři mění se v detektivy
hypertenze
které ani heparin nespraví
a demence tepen
trhá naše myšlenky od sebe
naposledy cítíš jeho dech
naposledy znáš život v arteriálních lumenech
ó Aorto matko života milostného
proč dnes v divadle smrti vraždí nevinného?
valva trunci pulmonaris
mlčně formaldehyd ti podává
ó Aorto nač se vzdávám
životních funkcí a mozkových stěn?
proč život lidský zavřený je do tepen
a jediný vlásek životních radostí
končí v dřeni křehkých kostí
chránících naše pocity
ach drahé lymfocyty!
jsi valva aortae
bráníš mi krásné věci říct
a neohlížet se zpět
saturace kyslíku byla 505
nikdy se nevracející krev
a příčina smrti co jako lék
přichází do teatrálních rozsudků
chladná světla
a mlčící medici
tiché rty na sobě sedící
zamčené ve vasodilataci
poslední monolog hlavního doktora
diktafon nahrává
valva aortae nůž podává
a karmínové lísty za oknem
předčítají unisono s doktorem:
“příčina smrti: disekce vertebrální
artérie kvůli sebou praktikovanému
léčebnému
postupu, jenž způsobil
subarachnoidální krvácení”
chladné rty
chladná místnost
chladná slova z tvých očí
chladné ruce
ve sterilním prostředí scén
herci sundávají masku tepen
a plechovými hlasy
ztrhávají lumeny krásy
arcus aortae mlčí
a smutně pro sebe si povídá
dextra coronaria arteria
a venku je podzim, tichý doktor v plášti
ó Aorto umírají žíly ve vlastní zášti
---
Compadre Mia
Má loď se jmenuje Úsvit
a když s ní vyplouvám večer na nebe
myslím občas na tebe
a na to jak moc bych chtěl v moři žít
být jenom rybka co hledá se v chaluhách
Má loď se jmenuje Úsvit v miamských zátokách
Vega i Antares jsou její dvě jména
co vyslovují měňavky a světlušky nad vodou
magický symptom trpící letní pohodou
Tušila jsi proč pásma umělcům
vysvětloval Apollinaire tak hezky?
Býval pro jejich verše mužské ženský,
Compadre Mia, kolik budeš dnes chtít?
Má loď jmenuje se Tříranní Miami Úsvit
Fiestu na tvých unavených očích znám
zanedlouho se v nich už nepoznám
když budou unavené a zavřené spát
nechám tě aby sis nechal o moři zdát
jak klidně moře kolébá břehy vlnami
něžná ruka námořnická hladí Miami
a ve svých dlaních
nese na širý oceán lodní smích
ze všech barů v zátoce
Ach čas ubíhá jak voda v potoce
a Compadre Mia co ráno vyplouvá
v tvých zornicích na duhovky se vymlouvá
v duševní extázi symbolických rán
Na mole snů o Havaji usíná kormorán
Má loď jmenuje se Úsvitná kohorta
a zpívá nejhezčí písně když slunce co aorta
červenající se pro můj kompliment svítá
a odvahu se mnou na moře vyplout sbírá
tenké palmové listy
v akátových sněženkách semínek
na louči dřevěné loučí se plamínek
a zhasíná když odcházíš spát
Má loď jmenuje se Úsvit všech ztrát
Ó por favor Compadre Mia
řekni kdy nejdříve láska svítá
a pověz jací jsou ve tři ráno platýsi
když temné moře myšlenku nabízí
proč stále topíme se v moři času?
hledáme ztracený ráj
vzdálené zaobzorné Eldorádo
a Incké poklady v zemích dál
Ó Compadre Mia vítr nám lhal
když mé lodi dal vítr do plachet
drže slunce za ruku, stýkaje se ret a ret
Má loď jmenuje se Úsvit
a chtěl bych do rána na Kubě být
v náručí mraků a rumovém objetí
kontrolovat zda vlaštovky až sem doletí
v sevření vitriolu
nad hladinou alkoholu
s tichou aurou nemít nic
v chemii námořních plachetnic
Má loď jmenuje se Úsvit novely
a vyplouvá sama v sobotu i v neděli
Compadre Mia v lačném básnickém zajetí
Má loď jmenuje se Compadre Mi Amor v objetí
---
Earl Grey
Na tvých rtech poznal jsem rtěnku krásných
dlouhých nocí, postindustriálních nocí, jejichž
žal byl protkaný milenectvím, poznal jsem
jeho stratosférickou výšku, když letěli jsme
nad nebesy, bylo to všechno tak rozmazané a
krásné.
Seděl jsi vedle mě v prostoru
modročernobílém, vlastními slovy lépe bych
nepopsal ten prostor nadlidsky nadpozemský,
a všechny ty vokály ztracených měsíců mezi
mrakodrapy co drápaly se po tvých vlasech a
gumičkách ze snů prodloužených myšlenek
na spojenecké pouto mezi námi, tak mateřské
a přesto přirozené jako kdybychom se nikdy
neviděli, tak zmateně jsem hleděl, když jsi
odcházel a nechápal jsem, jak krásné mohou
být noci v tak opuštěných místech luxusních
bytů a zaprášených parkovišť ve vzdálených
kancelářských budovách za samoobsluhou,
kde se dennodenně oddávali bezdomovci
bezvědomím tahům na svědomí.
Byli jsme jako dva nevidomí, které zachvátil
časový posun zbytečně extrahovaných dásní
a písků, takových jako jsou v dubajských
Saharách obyčejného velkoměstem
pozřeného ruchu černých čajů, které mi
Earl Grey uvařil pro jeho výsost English Breakfast
s pentličkou jasmínových vůni domova v cizí
familiérnosti, řekla mi tvá slova, že se
jmenuješ Earl Grey a já prý mám hrát tu
jasmínovou dámu, o které sníš, kdykoliv se
podíváš na plakát nad svým pracovním
stolem, tolik nocí postřehnutelných přetížení
třech gravitačních zákonů jednoho
fyzikálního myšlenkáře, garáže a sloupy
obtočené kolem mých ramen jako tři věžáky
co uronil jsem, když jsem ti říkal, že k tobě
cítím tolik pocitů, že tolik medu žádná
Jasmína nepojme, když jsi myslel, že jeho
myšlenka už je dávno pohlcená hlasovou
schránku zbytečných snů co na parkovištích
uprostřed zapomenutého světa se zdají jako ty
nejlepší nápady na básně západního
slunce potlačených tužeb a tuh.
Ach, Earle Greyi, má záchranná vesto v moři
plném žraloků v podobě chmurných,
smutných, žalostných, zalykavých,
pobuřujících myšlenek na zítřky co nemusí
nikdy přijít, když občas předstíráme radost,
abychom smutní nezničili to poslední, co
zbylo z dálek v oblacích označených za
zamilované touhy co nikdy nevstoupí v
platnost tak, jako nikdy nevstoupí novela o
manželství dvou přátel a rozchodu dvou
cizinců, Earl Greyi, kolikrát hleděl jsi z těch
balkónů a tvé myšlenky ubíraly se ve směru
hodinových ručiček, tak vzdáleně
připomínajících cestu skrz opuštěné
popelnice třech hodin ráno a obyvatel co
nikdy nepoznali tvoji lásku tak, jako já jsem
poznal tvé ruce kolem svých ramen a ten
pevný stisk, který ani jeden z nás nechtěl
pustit, jako by to byla vzpomínka co nikdy
nebudeme chtít zapomenout, však je, Earl
Greyi! myšlenky neodcházejí do zapomnění,
Earl Greyi! má touho pohřbená pod nánosy
falešného písku sentimentálních apokryfů
epiforických hájů kytarových sól! Earl Greyi!
Jsem s tebou v autě a je mi jedno, jestli celý
tenhle pitomý svět zkurvených mašinérii půjde
do prdele jako všechny ty myšlenky a všichni
ti lidé co křičí opačná znamení zmrdských
tužek a právnických fakult naproti archívu
našich společných myšlenek a vzpomínek na
připosraná srdce co nikdy si neřekla co měla
cítit, a tak celé ty životy trávili v neštěstí a
skončili ve vodě, protože nevěděli co je to
pravá láska! Earl Greyi! má karamelizovaná
symbolistiko parapsychických myšlenek
vyobrazených malířských pokusů sekaných v
travách automatických sekaček a
kontrastujících vášnivých polibků dvou
milenců na pařížském imitačním mostě
položených tužek jako gum vedle popelnic a
vysokých jeřábů do nebes.
Ach, Earl Greyi, ano! budu tvá jasmínová dáma,
když si budeš mé věno někdy přát.
Ach, Earl Greyi, odpusť, asi tě mám rád.