Autorka: Ema Lorencová

NÁDECH BEZ VÝDECHU

Tíha momentu doléhá na mě

nyní, když sedím zde za přítomnosti 

ostatních a přitom tak sama,

jako bych neznala tváře jiných.

Nelze vzpomínky jen tak

vymazat, odstranit z povrchu 

zemského, zůstanou zde s 

námi, dokud vyprávět je 

budeme ostatním – pak 

v hrobě přežijí.

Dokud nejsme připraveni zas 

křídla rozevřít, nic nestane 

se tak, jak usmysleli jsme 

si, že dokonale má být.

---

VÝDECH BEZ NÁDECHU

Zas rozloučím se s dalšími, 

k nimž přirostla jsem za 

čas tak dlouhý, jaký trávím

na vodě s přáteli mými.

Řídili jsme se hvězdami,

ač mnoho nám samy ony 

neprozradily, my se však

nevzdali a pokračovali.

Stali jsme se přesně tím,

čím jevili se nám naši 

předkové – mnozí již

dávno, předávno po smrti.

---

VÝDECH I NÁDECH

Choval s k ní s úctou, tak

nádherně, měla jsem ho ráda,

možná víc, než bych chtěla,

jenže on měl ji a byl šťasten.

Nežárlím na ni, obdivuji je 

oba stejně, avšak nemohu se

zbavit pocitu viny, že páchám

něco nekalého, zákeřného. 

Jenže zítra jeho tvář uvidím,

ale v pondělí? V pondělí na 

druhého nevzpomeneme si 

již a svět náš se rozdělí.