Autorka: Lila Fantová

ZRÁDNÁ CESTA

Šel jsem polem a zpomalil se mi dech,

zdravé myšlenky z mé hlavy odchází.

Proč na mě bůh připravil takový pech?

Slunce už pomalu vychází.

Zahřmění z aleje zněje

a zaniká poslední světlo mé naděje.

Přál bych si žít normálně,

ale něco mi v tom brání- morálně.

Zahlédl jsem tu bouři, zrychlil se mi tep,

takže hromové aleje opravdu nebyly jen místní klep.

Vypravil jsem se tím směrem jako zvědavé dítě.

Asi jsem doufal, že tam potkám člověka, který mi konečně řekne ,,Miluji tě.”.

Viděl jsem, jak se blankytně modré nebe zbarvilo do šeda.

Na konci aleje stála žena, jako stěna bledá.

Hleděla nahoru do nebe

štěstím sama bez sebe.

Na hlavě korunu z květin měla

a mraky se zase pomalu začaly měnit do běla.

V tu chvíli se podívala mým směrem, 

pronikavá bolest projela celým mým tělem.

Zaslechl jsem její smích, 

zazvonil zvonec.

Padl na mě její hřích

a byl můj konec.

---

TLESKÁM

Zapomenout na tebe, vyměnit tě za sebe- stojí to za zmínku,

však má to nehezkou- či nesplnitelnou- podmínku.

A jak já se snažil, ale střípky tebe najdu ve všech.

Tvůj hlas už i slyším ve zdech.

Touha zapomenout, touha už se nevrátit zpět.

Žít sám a naučit se vnímat svět.

Já tě tak nesnesu.

Tak moc tě nesnesu, ale všude tvůj obraz ponesu.

,,Zapomeneš, nevrátíš se, otočíš se zády a už neohlédneš.”

,,Skončí to. Zmizí. Jenom se možná zabiješ.”

Ale prý se nemám zabít,

pouze to všechno pozbýt a žít.

Hledám tě nevědomě v každém člověku.

Doufám, že tě uvidím v převleku

za někoho jiného, někoho milého-

někoho, kdo by mě bral za sobě rovného.

Proč o tobě vůbec píši?

Oči se mi klíží.

Chci usnout a už se nikdy nevzbudit. Umřít. Zapomenout.

Tohle už není normální. Vypadni. Musíš přece jednou vypadnout.

Udělal si ze mě osobnost chutnající jako krev a slzy.

Zblázním se, vím to. Brzy.

Místo odrazu vidím tebe, zlou múzu.

Zavírám oči a cítím hrůzu.

A ty mě umíš nechat se cítit vším,

to bych ale musel být tvým.

Řekl jsi mi vůbec v životě pravdu?

Já už ti snad nikdy neuvěřím, očekávám zradu.

Vítr mi v uších šeptá tvoje jmého

a prý je v oblacích psáno.

Lež. Sám ses nazval ďáblem

a tehdy jsi dokonce nezalhal, nebylo to klamem.

Tvůj smích mi řeže tepny.

Celý mě ničíš zevnitř.

Tolik nevyřčených slov, přitom tolik bolesti.

Opravdu jsi mě chytil do pasti.

---

KDO JSEM JÁ?

Šašek řečnickou otázkou se táže,

však odpovědět sobě nedokáže.

Snaží se zamyslet se nad sebou

s brouzdající v oblacích hlavou.

Ani nikdy nevěděl či je šaškem, nebo prostým člověkem.

Celý život se měnil s věkem.

Rok za rokem se měnila jeho maska,

jednou šašek, jednou král, jednou vozka.

Nikdy se se sebou nespokojil,

znovu se jinak pohnul, jinak podíval, jinak se mu úsměv protočil.

Hrozil se mu nápad předvídatelnosti,

nechtěl zůstat u neměnnosti. 

Proto se furt měnil, měnil, měnil-

až zapomněl, kým vůbec byl.

Šašek ucítil, jak ho bolí u srdce.

Došlo mu to- poslední změna ze které mohl vyjít bez náhrobního věnce.

Tak dal na štěstí své a vyhrál,

měl vše zpět a stalo se z něj stvoření opeřené.

Měl vše co chtěl: volnost,

ale přes to ze života neměl radost.

Tak začal riskovat,

z adrenalinu se drogovat.

Křídla si nehlídal

a taky že mu je život vzápětí vzal.

Šašek spadl z výšin, kam se dostal

a slavnostně se rozpadl.

Však kdo by to čekal, naskytla se poslední šance:

život, kde by byl brán za psance.

Šašek to vzal, nechtěl to vzdát, 

tentokrát už do risku život nemohl dát.

Tak tedy stal se psancem,

ale bylo mu to fuk, přece jen to byla poslední šance.

Každý krok vybíral opatrně, 

ale stále byl hlavou na dně.

Jeden den se vše změnilo

a jeho srdce něco nového pocítilo.

Věděl, že to je zakázané ovoce,

že je prakticky bez šance,

ale měl novou motivaci žít-

musel ho mít.