Autorka: Marie Šebková
Třeba
Miluju lidi,
co nosí na ulici kytky a kafe a koukaj na noční oblohu
– nic víc od života není třeba.
To víme jen my?
Stanice metra otevřena,
teď dobrou noc
a průměrné sny
– nic víc od života není třeba.
To víme jen my,
co nosíme na ulici kytky a kafe a když je nám otevřeno,
koukáme na noční oblohu.
---
Někde jinde
Za deset minut někde jinde
začne něco jiného;
a jak to tak chytám na zrcátko,
vidím jen náznak známého
– mám totiž jenom jedny oči
a jeden prázdný květináč;
kdyby jsi do něj zasel věčnost,
věčně bys byl jen zelenáč.
Jak není máku bez plevele,
tak není máku bez máku;
a tak si seju na svá pole
blyštivá světla majáků
– aby ta jedna zvadlá kytka
bez světel jiných nezvadla
a aby vždy po celém světě
soucitná rosa napadla!
---
Ambice
Napsala si do příběhu:
Neumím přijmout,
že by dobré věci měly končit
a dobří lidé umírat.
Proto už nedokážu dál žít.
Cizí reportér jí napsal na náhrobek
cizí řečí:
„Zde leží jen další člověk,
který měl příliš velké ambice.“1
______________
1 Tato báseň prý může vyznít až nebezpečně depresivně, proto autorka považuje za důležité ujistit čtenáře, že nemá žádné zásadní psychické potíže a sama tuto báseň nepojímá depresivně, ale něžně, terapeuticky.