Autor: Antonín Bartůněk

Denní rutina 

Každý večer se schovávám 

do opuštěných sandálů

a nechávám myšlenky 

volně odcházet dírami pryč 

stejně jako svůj život 

Každé ráno si připadám 

jak vylitá flaška vína 

nepotřebná – zbytečná 

prostě k zahození 

i když pak jsou z ní ještě střepy 

Každé poledne jsem sytý 

až z přežranosti zívám

Ne z jídla, ale z pravda

Pravda je tak relativní 

a chyby děláme všichni 

Každé odpoledne se zalévám

vším co teče i neteče 

Ale jsem jako květ bez stonku

a bez kořenů v hlíně 

Tudíž dělám zbytečnou práci 

Každý večer se schovávám 

do opuštěných sandálů

a nechávám myšlenky 

volně odcházet dírami pryč 

stejně jako svůj život

---

Máš vše 

Je hrozná tma

všude milion stínů

A ty nevíš

který tě ochrání

a který zabije

Na obzoru temné nebe

cítí se jako ty

Je bez mraků

a celé černé

stejně jako duše tvá 

Nepochopen

a samoten

spíš na balkoně citů

a nevíš co bylo včera

a co bude zítra 

Máš prasklé koleno

to asi z doby

z doby zlámaných nadějí

Máš úplně vše

ale nemáš čas

---

Sám 

Podávám si inzerát 

na život, jehož nechci být už součástí

Tenhle svět jsem neměl rád 

tak obracím se na Vás s prostou žádostí:

prosím – chci jen žít 

Kdo rozhodl, že budu sám?

To jen vítr slova zašeptal 

Kdo rozhodl, že budu sám?

To jen v dáli plamen plál a hrál 

na housle osudu 

Na rohu kouřím doutníky 

žhavý popel si sypu do kapsy a přemýšlím o kdysi 

Vyhlížím ztracené poutníky 

abych se mohl k nim zařadit a číst minulosti dopisy 

Unavená schránka – v níž sídlí duše 

odhozená na smetiště bez zájmu 

chtěla by pouhý úsměv jen květ růže 

zatím, ale zmírá ze samoty v nájmu 

Procházím se rušnou třídou 

a lidi mě nevidí – nejsem tu pro ně 

Po obličejích čmárám jim křídou 

jim to nevadí – něco je asi ve mně 

Tma černá jako mouřenín 

v panelovém bytě – stěna vedle stěny 

Tma – ticho - nic neslyším 

z mého života zbyl jen kousíček pěny 

Kdo těžko nes, že je sám?

No přeci já, bohužel jen já 

Kdo nakonec umřel sám?

No přeci já, bohužel jen já