Autor: Pavel Adrian Kučera

Červenovlajec

Melanie, milá Meli,

co tvá mánie o příteli?

Stále rveš si žalem oči z důlku?

Bolem vážeš si kolem krku šňůrku,

když nechal tvé srdce v půlku?

Po roce mučíš se, mučíš.

Od nabídek bez jedné se odtáčíš.

Meli, po roce a půl…

Nechci tlít jak starý důl.

Karafiát můj nosíš hrdě na hrudi.

Nechci na tě čekat jako v zemi kůl

podpořený haldou suti. 

Ale ty, milá Meli, nedáš si říct,

pláčeš na posteli, na milého doufajíc.

Aspoň odvolej, že jsi má,

či ať jsem tvůj milý, a ty má jediná.

---

Mazlivost

Dotek.

Mazleníčko.

Mazlení.

Střety záření,

mysli zatmění.

Ach, Melinko, Melanie,

nervů hyperglykemie

zaplavuje naše sličné tváře.

Jak paže káže škáře,

jak vůně tělo váže,

jak chuť masáže smyslům prokáže 

emoce největší ráže.

Však záře tvé tváře páře

mé polštáře svatozáře.

---

Déšť

Na chvíli půjdem ven.

Ať už padají mraky na zem

a obloha lituje svých obětí.

My půjdem na chvíli ven.

Nebe je smutná bytost.

Oplakává rozchod se Sluncem.

Melanii slehl slavný chvost.

Sklíčka ozrnila trucem.

Skládají paprsků mozaiku.

Tkanina už prosvítá,

karafiát se v obličeji promítá,

a v kalužích podrážka ulítá.

Stepity-step

Stepity-step

A líce se červenají jako čerstvé jarní kvítí, 

jako mé srdce a jeho vroucí bití.

Na dlažbu dopadá ten nebes pláč,

a ty, má milá Meli, se na nás ptáš:

“Nadosmrti a ještě dál?”

Odpovědi z křišťálu dostáváš:

“Meli milá, dál, nejdál,

do konce kosmu kol,

až přestane kvant frmol.

Dokud svět sune čas,

ty jsi mé žít pro úžas.”