Autor: Šimon Pelikán

Mám hudební babičku z Výmaru,

ta umí na trubku úžasnou fanfáru,

tři noci trpěly naše uši –

čtvrtý den byli jsme skoro hluší,

ta naše babi z Výmaru.

---

Otáčím stránku,

čtyři osnovy s hlasy –

radí, co zpívat.

---

Tmavé nebe, jež prokrajuje

okrový měsíc

je nebeským divadlem,

kolik z něj –

– my pozemšťané –

smíme vidět?

Jantarová světla

svítí každé ve snaze

podobat se oblázkům

v šeré řece

uhlové tmy.

Vžum – vidím svítící

auto a v něm

řidič.

Kam jede? Odkud?

Na světě je osmdesát

tisíc milionů

lidí. Jaká byla

pravděpodobnost, že se

potkáme?

Je možné, že se třeba

potkáme znovu?

Střechy byly tmou

okradeny

o barvy

– nebo těmi lampami?

Nevím.

Dosáhla lampa nějaké

vyšší úrovně bytí, že

světlo nejen přijímá,

ale i rozdává?

Můžu se

stát

lampou?

Prázdný chodník –

– bez aut, bez lidí –

je k ničemu? Asi,

ale musí

mít smysl?

Spáchal by

nihilistický

chodník

sebevraždu?

Světýlka, kterým někdo

neohlásil konec Vánoc –

– však je každý rok

ten pravý čas,

PROČ SI PROSTĚ

NEPOČKAT NA SVOU DOBU?!

Vysmívají se

lineárnímu

pojetí

času?

Vánoce více

byly nebo

více budou?

Je včerejšek

blíž nebo

dál

než příští století?