Autor: Viktorie Šebelíková

Uvězněna mezi řádky,

Tak ti trochu napovím.

Byla tu a teď tu není,

O naději hovořím.

Černé stěny naplňujíc,

Moře z vlnek vlastních slov.

Záchrana je v nedohlednu,

Tak na mojí loďku skoč.

Prosím, hlavně  nechoď zpátky,

V linkách hledej mezi řádky

Skrytá slova šílence,

Prosím, hlavně nechoď zpátky,

Osvoboď mě cizinče.

Než otevřeš ty dveře těžké,

Co měly býti zavřeny,

Nech mě aspoň dopověděť

Příběh chudé stařeny.

Pátráš marně po úniku,

Zoufalstvím je pohřbený,

Kdopak najde klíček k zámku,

Lovec nebo lovený?

---

Óda pro básníky

Proč vzali jim oči,
proč vzali jim zrak,
však nechali slepou duši
již zahalí chlad.
Proč jazyk jim nechali,
a tak mluví pouze to,
co slyší jen,
nevidí, necítí ten úlisný jed.
A výsměch to byl těm chudákům bez uší,
co to zlo vidí,
avšak nic netuší.
Komu zůstaly oči,
proč nic neříká?
Neboť pravda je zlá, krutá a nevlídná.
Jazyk jim zamotaly,
ty lži
které donedávna spaly
a černou páskou oči obmotaly.

---

Neznámý

Píšu a píši beze jména
Píši a přes to tady jsem
Verše a slova, co jsou němá
Jak mrazivý podzimní den.
Tak škrábu na papír prosté rýmy
a poezii prchavou
Ozvěna se mi mísí s lžemi
a melodií ohranou.
Mé tělo naslouchá stínům ve zdech.
skřiplavým tónem mi poroučí,
Zkouší čeho všeho jsem schopen,
jak moc dál zajdu, pokouší.
Ač prošel jsem kraje a stále nevím,
zda domov si dále hledat mám,
mým znaveným nohám nepolevím,
na dávný svůj život vzpomínám.
Nepoznávám své rodné město,
nad nímž jsem kdysi držel stráž
je mi neznámé a to i přesto,
že v noci jím procházím krážem kráž.
Bojím se lidí
a straním se špíny;
Bojím se revolverů,
co v hlavě dělaj díry.
Bojím se, bojím toho malého hlásku;
který mě navádí a podle drží na provázku.
Pro ostatní je tichý, nic;
ti neslyší ani hlásku.
Já jsem tím mučedníkem,
co nikdy nesundáva masku;
je mým společníkem
takzvaným zeleným zvykem
a pres oči černou pásku.
Na čele spoustu a jednu velkou vrásku;
když pomyslím, že i já světec,
kdysi tak bez poskrvny,
nosím revolvera na opasku.
Hlas ani nedutá,
jak v hlavě se mi rozprostře ticha poušt;
tak tak teď vyčkává,
až zmáčknu spoušť.

---