Autor: Timofey Golev

PŮDORYS 

„Můžu si u vás odložit?“ ptá se duch svatý na recepci 

„20 Korun – všechno jde na rekonstrukci divadla,

jinak nic..“ 

Před chvílí hodil poslední mince do studny 

vlekouce se kolem středu zchátralého náměstí.,

Tucet průchozích 

uvnitř té těsné kamenné kašny

následně svedlo bitku.

On se jen smál a nechal činohru všehomíra 

plynout svým přirozeným chodem,.

Bylo mu na tu podívanou 

příliš horko. Jenže co naděláš, 

Osud je v rukou recepční,

Kabát stále v těch božích..

A pod studnou už stejně zůstal jenom

malý a vyzáblý, zimou se třesoucí 

chlapeček, neschopný najít kříž,

jenž se mu při tom zuřivém boji

musel vysvléknout z krku. 

„Jak jen v tom hrozném horku 

Nechávají herce cokoliv oblíkat?“

---

PODČASÍ

Zaposlouchej se do větru 

a všeho, co jej nikdy zaživa nepozná..

..stín v duši náhod a směry – jeden

co nekřtí svůj protiklad..

Vylámu dveře z pantů, 

zahodím dovnitř, celej byt zazdím, vypojím…

A zámek? 

Pověsím na okno podkroví, 

aby měl vítr kam..

Klíč brázdí poryvy obvyklosti;

silnice v záplavách sílící 

bezodtokosti přírodní harmonie…

A po zámcích už nikdo ani nemrká

---

Teprve sytý čas 

dokáže pohltit

lidská srdce.,

Zrak, který nemá zbyt,

tak jak on jediný, 

jen ve svých přistáních zhlazuje 

mělkost

všech odmlk..

Jezero věčnosti 

zornice, slzící

bez chvíle oddechu –

levé z dvou očí,

prostřední z našich čtyř

v proměnách zvyku. 

Dech krájí obzory, 

čas kráčí dál, úprosně pamětliv 

zhlcuje všechno.,

Jen mne nenechá upustit zrakem,

znajíc, že vzpomínky na tvoje pohledy

nemohou nevznikonout 

bez něj.

---