Autor: Matyas Kcheml

Pouliční směsice

Bezďák válí se po ulici, nablito má na kapuci.

Krade v obchodech, bydlí v podchodu.

Vyhýbá se všem finančním odvodům - spíš z nich čerpá. 

Jeho řiť nevytřená je už celá černá.

Bacha, vždyť mu to teče z nohavic!

Z jejich squatů nejde cítit nic, - kromě chlastu na ten mají chtíč.

Za kus chleba nejsou vůbec vděčný, - asi je pošlu na odpočinek věčný.

Za vodu vám plivnou do ksichtu, 

- provedu somráků očistu!

Ti co fetujou, bejvaj ještě horší. 

Na nádraží něco pořád zkouší. 

Útočí na staré i mladé. 

Ukradnou vám z kapsy pade.

Klidně vás napadnou, 

i když půjdete parkem 

- s dítětem a kočárkem.

Už ho vezou do márnice. 

Obličej mu rozdrtila tvárnice.

Co se to tu děje? Kam to všechno spěje?

Zakázal bych je. 

Přivázal bezmocně na koleje.

---

Prázdniny na táboře

Dnes udělali jsme si neplánovaný výlet.

Vůbec nečekal jsem, že na nás Němci budou střílet. 

Když utíkat budeme.

Nějaká děva dokonce se do kupy schovala. Než pochod skončil, ona v klidu dospala.

Dozorci tvrdili, že za ono pyžámko zaplatíme - životem. 

Životem za plotem.

Prý nás čeká hromadné věšení. 

Holt ne každý má zdravé myšlení. 

Více než hodiny jsem pozoroval, 

- jak mizely někdy i celé rodiny.

K tomu úchylný doktor, co šil k sobě prdele.

Jmenoval se Josef Mengele - Anděl smrti.

Po každé, když zaznělo tohle jméno, 

- bylo o strach postaráno. 

Jako když ze světa vše milé a živé zmizí.

Na lidech dělal zvěrstva a pokusy. 

Anděl Smrti. 

Hrozně krutý.

Když někdo nebyl schopen práce, 

- čekala ho plynem devastace.

Kouř se z pece line. 

Kolik lidí zbytečně tu zhyne?

Smrti bylo příliš. 

Masy z toho šílí.

Na zvrácené dozorce pořádal se nábor. 

Vítá vás polský koncentrační tábor.

---

Samotou omotán

Jdu si po ulici, zastaví mě nějaká troska.

Roztrhané tepláky, černá mikina, špinavé triko.

Prý jestli nechci lacině koupit piko.

Zuby žluté daleko od sebe, 

- jak když koukám v noci na světle - tmavé nebe. 

Nestál ani za oční impresi.

Jediná sociální interakce, 

-co za tenhle měsíc mám,

-je od téhle podivné existence.

Rodinu nemám, nikoho neznám.

Cítím se pořád sám. 

Vztek neustále prožívám.

Ve mně to běsní, jsme stálými vězni.

Nenávist k ostatním znovu chovám.

Do své mysli se vždy schovám.

Básně jsem již vzdal.

Plane v srdci žal.

Talent k nim postrádám, pistol si obstarám.

Nastalo to období klidu, toužím prokázat - službu lidu.

Vzal jsem pistol, ke spánku přiložil. 

Stiskl jsem. Nic se nestalo?

Na zbrani se asi zase něco dosralo.

Je to zázrak boží, nebo jen má příčetnost - se boří?

Přijde mi to jako na tom fesťáku, když jsem ještě bydlel v pasťáku. 

Upadl jsem k drogám, dostal se na dno a zapálil stromeček.

Vychovatelky říkali mi „ten malý blbeček“.

Již onen večer nastal. 

Já se na náměstí do němoty zchlastal.

Brrrr! To je ale zima! 

Až budu doma, kopnu dalšího ruma.

To byla runda, ani nevím, kde leží má kožená bunda.

Nepomáhá mi ani víra.

Svátky jsou fakt strašná síla.

Je tomu opravdu tak. 

Nikdo nemyslete si opak.

Nemám rád Vánoce! Nesnáším dárky!

Nejlepší dar by byl konečně smrt od oprátky.

---