Autor: Nicol Říčanová

Deviantovo doznání

Ach jak já miluji bledé rtíky.
Rtíky bledé jsou vždy tiché.
Ach jak já miluji ztuhlé prstíky.
Prstíky ztuhlé nikdy nešmátrají.
Ach Bože jak já miluji šedou kůži!
Kůže šedá, leč zdobí ji modré nitky.
Ach jak moc miluju spadlá víčka.
Víčka spadlá a panenka už nezamrká.

Tahle panenka je tak krásná,
od hlavy po kotníky studená a zchřadlá.
Vždy když naň pohlédnu - na svou krásnou panenku,
pokouší se o mne mdloby.
Ach jak může být tak nevinná?
Snad proto, že nevydá hlásku?
Snad proto, že - bledulka má bázlivá, jiné za tmy nelíbá?
Snad proto, že je barvy pšeničného kvásku?
Co když přece jen připadá mi tak, že už dávno nedýchá?



---


Manželčin nářek

Ten důvěrně známý chlad koupelnových dlaždiček,
zas mísí se s horkou krví a světlem žlutých lampiček.
Ač nebylo to poprvé,
jako vždy se zapřísáhnu, že to bylo naposled.

A tak postupně a pokradmu,
vplížila se nehybnost.
Dál nevzpírám se,
pozbyla jsem všechnu moc.

Prohlížím si nové šrámy,
barevné modřiny, staré jizvy, krvácející rány.
Skoro až nechci uvěřit,
že pod záštitou milující svatební brány,
stala jsem se hadrem,
hadrem pro zlé pány.


---

Korespondence odsouzence

Netuším, kde začít,
jak obelstít rozpaky jež drží pero nad papírem.
Jak se zbavit výčitek,
když vím, že to není polštář, ale pocit viny, co mi v noci tlačí na zátylek.

V nelítostném souboji s rozepsaným dopisem,
spousta slov neuspořádaně poletuje v duté hlavě nad stolem.
Buším do něj pěstí,
až sivé dřevo pukne.
Ten proklatý dopis!
Na něm každé písmo zvadne!

Inu rozplývá se pochybnost, strohá zloba, vzdušný most.
Vždyť dovolils železné mříži, aby rozpoltila naši cnost!
Jalová jsou všechna slova,
kde zbyla jenom kajícnost.
- Brzy budeš táta -
toť celý hloupý dopis,
toť celá má zpráva.

---