Autor: Marek Bárta

Měsíční chlapec

Štěstí a radost z tvé tváře opadlo,
jako by tvoje duše a tělo ovadlo.
Byls kvítek růže z vysokých hor,
náhle tichý jsi jak temný hrob.

Kam se ty chvíle poděly,
kdy štěstí a radost tě oděly.
Kam se ztratil ten veselý a štastný kluk,
ano, ten co teď sedí sám a v hlavě má jen hluk.

Hluk svých myšlenek a pocitů,
že všechno dělá jen ze soucitu.
Snaží se neublížit všem z okolí,
jeho však hlavně toto chování zabolí.

Tak obětavý, milý a hodný,
je pro nás všechny chlapec  vhodný.
Já i ostatní chceme mu pomoci,
i když mi přijde, že někdy jsme jak žraloci.

Já i ostatní ho tak moc zbožňujeme,
mosty přes řeky jeho slz pro něj budujeme.
On sám neví, jak velkou nad námi má moc,
že víc než měsíc dokáže rozzářit naši noc…

---

Vůně deště

Nesnáším vůni spadaného deště,
protože to mi připomíná, že nejsme spolu ještě.
Že každý večer nechodím spát s tím že ty jsi můj
a na oplátku, že já zas budu ten jediný, ten tvůj..

Své pocity a přístup ke mně stále měníš,
a já nevím, jestli jsem pro tebe výš či níž.
Oba se snažíme neztratit svou hlavu,
ale co když tím přestáváme vnímat tu pravdu.

Tu pravdu, která někdy zahřeje, někdy i bolí,
avšak ta pravda někdy i rány hojí.
Když spolu trávíme dlouhé noci,
já prahnu zůstat ve tvé moci.

Ty jak paprsek během bouřky jsi,
jak diamant v hornině, jak kočka mezi psi.
Výjimečný, jediný, ten bez kterého není můj den,
to pro mě jsi, i když já pro tebe kamarád jen..

Nevzdávám se, ty mě nutíš jít dál,
vzdal jsem to, dokud v mé hlavě tvuj hlas nehrál.
Hlasitější než střelba či rány myslím ještě,
jsi hlasitější než kapky deště..

---

Siréna

Každý den čekám na pláži mořské 
a čekám, zda vyplave odpad, či zlato božské.
Já marně číhám na zprávu v láhvi 
co určitě přijít má mi… 

Krátím si tu chvíli dlouhou, 
tím jak dřív utíkal jsem s tebou, s mým troubou.
Jak spolu utíkáme před světem zlým,
jak tvoje hlava leží v klíně mým…

Náš příběh jak o mořských pannách zní, 
jen jeden z moře vystoupit smí. 
Já z moře lezu pomalu ven, 
zatímco ty dál utápíš se v něm.

Chtěl bych být jeden z těch co ti pomohou, 
avšak ty ploutev máš místo svých  nohou. 
Ta ploutev drží tě nad vodou, 
Každý když vidí ji říká Jů, lije barvami a tmou.

Ona tě chrání před bouří zlou, 
co zničila by tu krásu tvou. 
Říká se, že polibek panny mořské,
je nemožný, jako zažít něco božské. 

Já však vím, jakou chuť mají mořské panny rty, 
chutná sladce, tak skvěle, tak chmurně jako ty.
Jakmile připlavou námořníci zlí,
děláš že nejsi panna, ale jen malý lín. 

Možná že oni věří, že nejsi stvoření moře, 
důležité je ať se ty cítíš dobře. 
Jestli navždy chceš byt rybka ve vodě obří,
nebo mořská panna a vládce moří.

Ty jsi můj Zeus, já zas tvá Hera
Navždy tvůj Poseidon a ty má Amfitríta. 
Chybí mi tvoje olivově zbarvené tělo, 
jeho něha, vášeň, smutek, prostě to, jaké bylo.

Chybí mi pocit, že i když přijde bouře krutá, 
tak i přes to naše láska nebude hnutá. 
Chybí mi, jak si mě v náruči svíral, 
jak na vlnách moře si mé ruce třímal. 

Jak spolu plavali jsme nazí v moři, 
i naše sledování příběhu o posledním oři. 
Jak uprostřed noci sledujeme noční oblohu 
a v tu chvíli neexistuje nic jako “nemohu”. 

S tebou si přijdu jak všemocný bůh, 
i když v reálu našich zážitku jsem už jen duch…
My dva jako moře a nebe 
co nemají skoro nikoho, ale jen sebe.. 

Já smutné tiché nebe-ty smutý odraz moří, 
spolu už nejsou, ale odrazy jejich vždy hoří.

„Miluju tě,“
zůstanu navždy křičet do moře, 
třeba mi tohle všechno jednou pomůže…

---