Autor: Alžběta Poláčková

tišiny

pomačkané ticho

ruce potisklé stébly trav

čára života splývá s nultým poledníkem.

nakonec jsem jen ryba vyvrhnutá

   na břeh

a lapám odlesky paprsků

do šupin.

v ulicích teče zlatá

a až odteče, tak nezbude nic.

jen domy a domy a já a ty,

          sladké nebe.

---

jsem zazděná

mezi prsty se drolí omítka

cihlová princezna -

vládnu pavučině spár.

a v těch namodralých žilách,

co ti vykukují zpod košile,

i v těch, co jsou celé z kamene,

      tam, tam všude pulsuji.

      A uvnitř proudí moje krev

                    rudá a neuhasitelná

                             živá voda.

láva. střez se se zavřít oči,

byť jen na chvíli.

nemrkat.

vzdaluješ se ve vějíři zapadajícího slunce.

jen se ohlédni, ohlédni se.

      zkouším holubičku a jednou dozajista vzlétnu.

       špičky bolí, ale to je růst, můj milý, to nevadí.

       ani taneční podložku nepotřebuji – 

       palce se smekají, celé červené.

       sesbírám ty rudé kapky rosy a zítra je spolu posnídáme.

    uděláme si piknik na poli.

                            se sluncem ve vlasech, v rozpáleném obilí.

    cítíš ten žár

    neupečeného

        chleba?

      to jen v mém

      nitru hoří nebesa.

          jsem bochník

        s tvrdou krustou

           a pod ní:

              láva

---

hořící keř

(dle stejnojmenného obrazu Bohuslava Reynka)

hlohové ruce, docela holé, docela prázdné.

františku s mojžíšovou tváří,

snad nemáš strach?

umřela nebesa a na zem se sype bílá mana.

jednou nás pod sebou pohřbí, uvidíš, františku.

bude to krásné usínat na bíle rozkvetlé louce.

hlohové dlaně. laskavé. mozolnaté.

vrhneš-li se z babylónské věže

poletíš dlouho a sladce,

a pak už bude jenom mna.

oni nerozumí tvým slovům.

lidé tu neumí poslouchat zprava doleva,

tady jsi v čechách, víš?

hlohové prsty se lámou tak čistě, tence.

křehké, poroučejí davům.

i ty si zuj opánky, františku,

neboť místo, na němž stojíš, je

svatá půda.

---