Autor: Timofey Golev

. TdOtD .

Je ticho.
Vprostřed jen provlhlá tma,
kolíbá nezvratnost
myšlenek
v neklidu.

Prázdno se stahuje,
mrtvý bod přelomem
v koncích tvých prstů;

pot strachem stažený
do kapek ryjících
v studené
šíji.

Hloubka se rozjímá, sálajíc nad duší.
Jak vítr nad řekou
protíná ovzduší,

Čas
          Jenom
              Míjí;

Po vyschlé prázdnotě zbroušené úzkostí
vzpomínky, ze kterých srdce se chvěje
v hlavě ti zapálí poslední záblesky,
jiskřičky strachu
a beznaděje.

V rtech slabost, nevěra, budoucí svět
prochází jícnem a trhá ti oči,
hrot prázdná láme se v šeredné provazy
strachu, co srdce ti v bolesti stočí.

Cizí jsou slova ti, která teď na jazyk
ne a ne prodrat se;
stačí jen chvíle
aby ti před zrakem naivně zmizely
oddřené plody veškeré píle.

Nečestné kárání, zjizvené dlaně,
krev prudce slábne, tělo ti oddaně
káže, bys zanechal snahy,
a vzdal se teď, bez boje.

Za chvíli čeká tě
utkání se smrtí,
a slabé vědomí
brzy již spočine…

bude to líté a tvrdé
utkání vestoje.

Teď jsi již sám,
kol pouhá beznaděj
z rtů čtoucí poslední vyřčená slova,
v rituál z nutnosti po cizí řeči
čas měněn pádem, zase a znova.

Vciť se v ten okamžik,
přichází chvíle,
kdy povstat je třeba, a meškat se nedá.
V rohu teď zaklapne, každého zamrazí,

cesty zpět není.

V mysli své prosebně prones ta slova,
jichž možná ke konci nezbyde znova
jako vždy ani i pro chvíli
Zapomnění.

Kdysi sis možná i přál vyjít z řady
teď ovšem zajisté nechceš být tím
kdo vybrán je z okolní většiny..

Zasedáš zpět.
Slůvka svá odřekneš naposled.

Přichází
Zkoušení
z Němčiny.

---

INACCESOIRE

Lidi chodící v odivech
nechávají hadry
zašité

v parapetech.,

Intervence jejich šatníků -
Pyromanie,.
Gradace s protichůdností dvou Stop
za jedinou jiskrou.

Jenom Klid zpozornívá
v důmyslné shodě
Nenaplněných frustrací,
a spony oblaků kouře
stáčejí hladinu do Hydrofónní
symfonie záblesku
hořících otisků Prstů
Mrtvých těl.

Nejlepší vysoušeč na vlasy
Jsou Štětce.,

Důkladně smočit
a namíchat barvu,
v případě nečekaného vznětu
Nepanikařit..

Jen nechat dým na řasách
Listovat
Mezi
Jako listí spadanými
Očními
Víčky

---

z;Ně-h-LKa(´)

Zpod křiků hlasu vykvetou a mrazem hnedle tanou
modliteb zvuky marnosti; jak žalmy zní mnou skrz.,
A věčnou touhou v srdci je by Apollón stal pannou,
by mohly z vlasu každého se vlnit řeky slz.

By tváře v cizích pohledech tou řekou pluly, plavě
jak Slunce, tavíc jiskrou světla všechny noční sny.
To teskným Boha polibkem co z Jeho něžné dlaně
se odzrcadlí průzračné a jemné paprsky.

Prost vlastní tváře, Foibe, jenž slepě pátrá v tvarech,
jsi veskrz duší svobodný a ve svých mocných spárech
hýčkáš ten teskný oceán co při mysli mi dlel.,

Kéž Tvoje tvář mně ve snech vždy je rámem zrcadel,
přes které tisknout mohl ke rtům Tvým bych každý jeden vzdech.,
V slzách-li toneš, Bohyně,

                                                         - mně vracíš vlastní dech..