Autor: Nicole Snizek

Je večer po setmění a na pěšince z půlky zavalené podzimním listím nekráčí nikdo jiný než mé dvě promrzlé nohy. Rtěnka se na rtech leskne jako milion sluncí a oči mám zatemněné smyslným, ale důmyslným očním stínem, který má za úkol vysílat vábivé signály jedinému muži s vůní dražší než můj samotný byt, jenž sídlí v honosném domě s ovocnou zahradou ve vedlejší ulici. Má sousedka se mi již směje. Kdykoliv zachrastím u vchodových dveří s železným klíčem dobývajícím se do malé skulinky zámku v sevření mých prstů znecitlivělých mrazem, zírá na mě jako na nějakého namaškaráděného pudla příliš bohaté dámičky vracející se domů po dlouhém dni nakupování přepychového oblečení.

Sama se tak rovněž čas od času cítím, když zrovna sedím na dřevěné lavičce před domem: ve vlasech propletený šátek, který mi i přes nešťastně pokornou cenu nejvíc připomínal Pradu, na krku zavěšený nepatrný uzoučký řetízek od Chanelu, kvůli kterému jsem minulý měsíc utratila půlku své výplaty, načež jsem neměla na vlastní jídlo a musela jsem zase žebrat u sousedů o jejich zbytky, a nakonec mini dress s floralním potiskem od Saint Laurent, vhodný pro dámičky se štědře naplněným účtem.

Klopýtám mezi kameny něžně ozářenými několika lampami tyčícími se opodál a přemítám, zda-li mě tuto noc přepadne nějaký zloděj, či dokonce vrah, jako je to v těch krimi sériích, které jsem si za ta léta tolik oblíbila.

,,Ufff,”  odhodím bágl překypující dnešním nákupem zkrášlujících přípravků na zem, kde mi okamžitě ulehne ke kotníkům do vlhkého listí.

Možná bych si skutečně přála najít jakéhosi zlosyna či hrdinu, jen ať se aspoň na chvíli cítím významně, ať se o mé omezené existenci šuškají městské legendy, tragédie a povídky ještě dlouho po mé smrti, ať si mě všimnou i ti, kteří dosud ani nezaznamenali, jak se denodenně míhám po těch stejných chodbách, chodnících a ulicích, a hlavně lavičkách, kam vlastně opět mířím - na své každodenní posezení před jeho okna.

Dnes se však skutečně jedná o srdcervoucí tragédii, neboť obě má víčka se sklopí a slepí slzami nefalšované zoufalosti po tom, co z jeho mercedesu vystoupí sličná dívenka se střevíčky, které mají ostré špičky a čím blíž k němu kráčí, tím víc krvácí mé srdce, probodnuté krutými hroty její obuvi.

Po několika minutách je toto vzezření až příliš bolavé a setrvávání na místě, kde jsem za ty měsíce nejpíš už vyseděla důlek, je srovnatelné se sebepoškozováním. Zvedám se a utíkám od oken, kde je za průsvitnými žaluziemi jejich horlivá láska v plném proudu. Má úpěnlivá fantazie o perfektním životě s perfektním mužem se rozplývá.

Nakonec se vyvalím na ztrouchnivělé kusy dřeva připomínající válendu, jelikož ani mé nohy již neunesou tíhu nesnesitelného smutku.

 Za co mi to stálo? To hladovění, upravování, čekání a snění? Proč mi nikdy nic nevyjde? Proč i já nedokážu kráčet v té masce nadlidské dokonalosti a luxusu? mumlám si skoro omámeně do dlaní, jež kryjí i mé oči poraněné truchlením, mokré od slz a černé z té masky, která se v návalu nepřetržitého utrpení počala smývat.

Další dny nejsou o nic lepší, ne-li horší, protože po drastickém odcizení mého dosavadního smyslu života mi zbývá pouze deprese, beznaděj a sebelítost. I u sousedů se šíří obavy, neboť pravidelně klepou na dveře a pokouší se mě kontaktovat či nalákat na jídlo, kterého jsem se již několik dní ani nedotkla. Teprve až když se úterý přehouplo zase na pondělí a uplynul téměř celý týden, probouzí mě trpké bodání v břiše. Hlad je neúnosný, a tudíž nemám na výběr: musím se aspoň na okamžik vyhrabat z peřin zlomené duše a nazout si boty odolnosti.

Poprvé od doby, kdy jsem se zde zabydlela, vycházím ze dveří v šedé teplákové soupravě s vlasy svázanými v mastném drdolu, který sám o sobě napohled žádá o pomoc. Zdolávám schody a pohledy cizinců v obchodě, které mě otevřeně soudí a zároveň litují, avšak dnes se nestarám o rozcuchanou ofinu či rozmazanou řasenku nebo cedulku trčící ze sukně nějaké drahé napodobeniny. Doteď jsem v jejich očích byla bohyně pokaždé, když jsem odcházela s nákupem ve své Louis Vuitton tašce. Dnes mě míjejí jejich pomluvy a dbám na ně méně než-li na rozpačitou mouchu bzučící kolem bílých stěn obchodu.

Stezka zpátky domů mi příjde neobvykle protáhlá a stěží škobrtám podrážky tenisek skrz hromady spadaného listí. V plastovém pytlíku tentokrát místo kosmetiky leží jen kupa rohlíků, zeleniny a dalších několik předmětů zajišťujících pouze pár nejpřednějších biologických funkcí.

,,Nepotřebujete pomoct?” probouzí mě ze snění mužský hlas konejšivým tónem potom, co uzří mé plahočení, což je nejpíš zapříčiněné nedostatkem energie z téměř neexistující výživy.
Zezadu se vynoří můj soused, též v teplákové soupravě, kterého ode mě výrazně odlišuje úsměv od ucha k uchu a radost sálající z jeho očí. Na mém obličeji se momentálně nenachází ani zrníčko pudru, a tudíž mi zrudnou tváře jako kdyby mě do nich rázem někdo štípl.

,,Já Vám to vezmu,” skloní se pro tašku a vede mě za ruku směrem k našemu sdílenému domu bez toho, aniž by mi dal možnost jeho nabídku odmítnout.

,,Jsem rád, že se Vám udělalo lépe,” prohodí směle mladík, jakmile cvakne zámek pod náporem mých klíčů, které nyní třímá v ruce.

 Jen co se otevře skulinka, uháním hbitě do svého hradu izolace, zahanbená ze svého stavu, v němž mě můj známý spatřil, protože jedna věc jsou cizí lidé v obchodě a druhá ti, které každodenně vídám.

Ještě než zavřením dveří odlepím jeho zrak od mého žalostného vzhledu, zarazí mě zvláštní nabídka:,,V přístích dnech budu muset jezdit do přední části města, nechtěla byste třeba hodit do práce, ať nemusíte pěšky?”

 Má ústa nic nevysloví, pouze se srovnají do širokého úsměvu a oslnivý lesk bílých perel rozzáří celý můj obličej.

 ,,Tak ve čtvrt na osm před dveřmi,” oznámí rozradostněný hoch, který opětuje výraz mé tváře, přestože ujištění, že pojedu, spočívá v pouhém úsměvu, načež odejde.

Obrátím se k zrcadlu a cítím, že celá ta léta mi dychtivě lhalo o svůdných přednostech v mém životě, neboť místo načančané dámy před ním teď stojí obyčejná dívka, zářící vnitřní krásou i radostí.