Autor: Stella Lišková

Byl podvečer pozdního léta. To neznamená nic jiného než utrpení… Opět…
Táborový kemp se rozprostírá nedaleko hlubokého lesa. Tento rok jsem sdílel svůj stan s Jasonem.
Sice byl nováčkem, ale vypadalo to, jako by tu byl už po několikáté. Vystupoval velice jistě,
sebevědomě a odhodlaně. Žádného většího frajera byste široko daleko nenašli.
Tvář měl jako od Boha. Uhrančivé oči. Perfektní lícní kosti a čelist. Nebeské vlasy. Dokonalé tělo. Svaly
všude kam se podíváte. Pořádný pekáč buchet. Ani špíček tuku. Atraktivita z něho čišela na míle
daleko. On si byl svých předností velmi vědom. Dával je na obdiv, kdykoliv kdy mohl. Dělalo mu to
dobře.
Žije si v luxusu. Dostane cokoliv, co si bude jen přát.
Všichni se na něho lepili jako mouchy. Holky, kluci, dokonce i vedení… Byli z něho úplně vedle. Hltali
vše, co jim říkal. Podlézali mu. Pomalu se mu klaněli a uctívali ho, jakoby to byl sám Zeus. A to tu byl
teprve první den.
Ne každý dostane do vínku božský vzhled. Třeba jako já. Charlie. Jsem zářným příkladem. Nikdo se se
mnou nebaví. Hází na mě jenom divné pohledy. To neznamená, že když jako jediný tady nemám
značkové oblečení, tak mám nižší cenu. Jak mě můžou hned odsoudit, když v mých botách nekráčí?
---
Jednoho dne mi ale ruply nervy. Nemohl jsem to vydržet. Už se nenechám déle ponižovat a
zesměšňovat. Viník přece musí být potrestán. Chtěl jsem to s Jasonem vyřešit v klidu… Nakonec se to
vylouplo v tak velkou hádku, že nám vedoucí zkrátili večerku. Pokud by se to opakovalo, tábor by pro
nás skončil. To nám sklopilo hřebínky. Vrátili jsme se do svého stanu.
Tam napětí stoupalo. Podrážděnost nabírala na síle. Pohár emocí přetekl. Jason se zhroutil.
I těm lidem, které nemáte v milosti, v krizových situacích stejně pomůžete. Zoufalství se vznášelo ve
vzduchu. Tvář se mu od slz třpytila.
To, co jsem se v tu noc dozvěděl… Odhalil svoji třináctou komnatu, jež i mně vehnala slzy do očích.
Slova, co prořízla mou hruď, mi pořád v hlavě hrála. Tuto stránku Jasona jsem neznal…
Všechno najednou začalo zapadat do sebe. Věci se musí dát do pohybu. Tohle se už nesmí opakovat.
Ze zbytku noci mi zbyly pouze mlhavé vzpomínky. Svět se se mnou točil. Mdloba vedla mě za ruku.
Zamotával jsem se do nekonečného víru myšlenek. Ulehal jsem rozrušený.
---
Další den mě probudil ruch v táboře. Jason už ve stanu nebyl. Nevěděl jsem, co se děje.
Rychle jsem vyběhl. Všichni na mě hodili oči. Nastalo hrobové ticho. Jestliže by pohled mohl zabíjet,
byl bych mrtev. Zrak ostrý jako čepel mě bodal do srdce. Propaloval moji tělesnou stránku.
„To ty! Jason… proč jsi to udělal?“
Čas jakoby se zastavil. Hrdlo se mi sevřelo. Nevnímal jsem svoje myšlenky, svoji existenci, sebe, natož
okolí.

„Já? Co já! Já nic neudělal! Co se děje? Může mi tady někdo říct, co se stalo!?“
„Podívej se na svoji ruku, Charlie.“
O čem to mluví? Nechápal jsem ani jediné slovo. V mysli se mi přemítaly vidiny ze včerejší noci.
Propadal jsem panice. Pochybnosti se mnou cloumaly. Byla to realita nebo sen? Zmatení mě plně
pohltilo. Černo se mi rozprostřelo před očima.
---
Kdyby jen věděli celou pravdu. Kdyby jen věděli, co se každý rok opakuje. Kdyby jen věděli, jaké
šrámy mám na duši. Kdyby jen věděli, že prolomení paktu mlčenlivosti by mě mohlo stát život. Však
jak se říká: „Pod svícnem bývá největší tma.“