Autor: Kateřina Brázdová

STRÁŽCE MOŘE ČASU

Procitneš, když slaný žár spaluje tvou tvář,

a rodný přístav začne se vzdalovat.

Nekonečnou modř zalévá zlatá zář,

rozmýšlíš, kam se dát.

Ať už poznáš krásu cizích zeměpásů,

či vydáš se do známých vod,

otevírá se ti celé moře času,

jsi svůj pán, svůj lodivod.

Připij si lok,

na každý rok,

co voda šplouchne tvé lodi bok,

ale marné jsou snahy vrátit se zpět,

vítr neúprosně duje do plachet,

žene tě vpřed.

Až jednou za mlžným závojem,

uzříš světlo na obzoru plát,

maják ohlašuje konec tvojí cesty,

konec plavby, čas vystupovat.

Už věky věků poutníkům oznamuje,

strážce moře čas jít spát.

Ať byla jejich plavba dlouhá či ne,

musejí se svého moře vzdát.

S ledovým klidem se dívá,

jak vlny o skaliska se tříští.

Jen maják ví, co druhý břeh skrývá,

kdo připlul naposled i kdo bude ten příští.

---

NEČAS

Smutním když teskní nešťastná nebesa,

když slábnou ty slzy mé srdce zaplesá.

Čas od času nás nečasem počastuje počasí,

čekáme, až nad Českem včas se zas vyčasí.

 ---

JARO

Zimě dávno zvony zvoní,

vzpomeň si, jak jaro voní.

Jak ve vzduchu cítíš vůni hlíny,

a louku plnou jateliny.

Slunce do zad dlouho hřeje,

v korunách zpěvné ptactvo pěje.

Trávník, po zimě trochu zašlý,

matka příroda květy krášlí.

Jak barevná je planeta,

toť barev celá paleta!

Včely v sadě víří pyl,

deštík zimní smutek smyl.

Zvedni se a běž hned,

ven, k jaru přivonět.

---