Autor: Vojtěch Šimeček

O tobě

Miluju hory a miluju moře

Mám v srdci vše, co se dotýká nebe

A že to nejde, a přesto se snažíš

Za to já nejvíc miluju tebe

Vážím si jepic a příboje vln

A všeho, co nevzdává prohraný boj

Přes všechnu marnost si vážím i tebe

Že nadále tančíš a oblékáš kroj

Věřím v pravou lásku a v lesní víly

Ve vše, co dětem z hlav vytlouká čas

A že to obojí snoubí se v tobě

Potom ta víra dál přežívá v nás

---

Planá naděje

Na dřevě pár natažených strun, co sedá na ně prach

Bez hudebníka, jenž by jej smetl a hrál

Chtěl jsem je otřít však padl na mě strach

Že planou naději těm strunám bych dal

Hrnek čaje, co vychládá v prázdném pokoji

Kde po ránu všichni ve spěchu snídají

Upil jsem, doufal, že se mnou se spokojí

I když ho zítra zas na stole nechají

Tichý svět, v němž den šedý je a příliš krátký

Pro všechny z nás, které zpěv ptáků nenechá spát

Já vyšel doufaje, však svět mě zahnal zpátky

Planou naději že zbytečně nechce mi dát

Zlaté slunce, které slábne každým dalším dnem

Nikomu nezahřeje už ráno promrzlé tváře

Já vzhlédl, ruku zdvih na pozdrav za celou zem

Přišla odpověď kusá jak ze stránek snáře

Bílé hvězdy, ty ohlodané kosti modrého nebe

Udaly by směr, kdyby je někdo zvládl číst

Zvou ale ke čtení každého, mě, a snad i tebe

A vidím v nich planou naději, tím jsem si jist

----

Utichli jsme

Ve změti prachu a dřevěných lodí

Obrazů, kolem nichž lidi jen chodí

Knih, co se na podpal akorát hodí

A vzpomínek, co odnesl dávno už čas

Sedím sám a jen odvracím zrak

V rukou lámu ten rozbitý vrak

Možnosti, pro něž odjel už vlak

Co mohly mi dát mě napadá zas

Do života pár šikovných rad

Nápady, co jsem slýchával rád

Místo nich několik hrdelních zrad

Které teď napořád dělí už nás

A stejně své oči nadále vodím

Ke všem těm prachem zbroceným lodím

Tajně věřím, že když sebou hodím

Zjistím, co neřek ten utichlý hlas

---