Autor: Zuzana Smrčková

I.

Za úsvitu zřím nové tváře,

papíry lačnící po peru,

plné nových promarněných přání

a unáhlených závěrů.

Dnes je to jiné,

má ruka pátrá v prázdnotě

po stisku tvé jemné dlaně,

po těl našich jednotě.

Už nás spolu nikdy nespatří,

vrásky však u koutků zůstanou,

já mám již dávno po strastích,

Tvůj hlas mě provedl oblohou.

Kdysi jsem napsala pohádku,

plnou dětských trápení a úsměvů,

byl to můj malý sen pro Tebe,

plný společných vášní příběhů.

V doku třpytil se pohozen

se vzkazem, který rozmazala sůl,

o malém snu pro mě a Tebe

šeptajícím mořem plul.

Ležíme poblíž v objetí slunce

daleko od místa, kde vlny se dmou,

avšak jsme s Vámi, jen spolu trochu více,

jeho jistota chrání tu mou.

Vzpomínám na to, jak jsme se smáli,

věřím, že popluješ dál,

prosím, buď vzkazem o východu slunce,

vždy nejlépe jsi ho znal.

---

II.

Za okny sviští meluzína,

plamen svíčky v ráz usíná

a já si říkám, takto zní

duše, která navždy sní.

Ostrý dech již mrtvých tváří,

jejich hroby mechem stráží

doteky

cizích milenců,

slzy

spletené do věnců.

Nahá já chci tančit s větrem,

nechat rozpustit se světlem,

se střevíci ze splínu

protančit parket ze stínů

myšlenek,

jež marně odháním,

před matkou lunou se pokorně ukláním

hledajíc útěchu v objetí zlosti

doufajíc, že mě viny zprostí.

Nahá chceš potajmu protančit večer,

vrátit se v myšlenkách tam, kde jsem klečel,

nechat se rozpustit jazykem iluze,

na to se vzpomínka však nikdy nezmůže.

 Ta ostrá něha mě vrací zpět,

rozmazaný zřím světa květ.

Má ústa chtějí křičet dál,

že mi bůh růží požehnal,

Dýchám a cítím stále víc,

rozkoši radosti vyjdu vstříc.

Slzy Tvůj obraz nezměnily,

od propasti splínu Tě stranily.

Za okny slyším něžný hlas;

„Probuď se a buď jedním z nás

žijících, tančících po slepu,

našlapujících do střepů.

Zkus nahlas a tiše snášet slast,

protočit se a hlavu zmást,

vyplakat oči nečisté,

ulehnout na rámě vždy jisté

a chvíli,

chvíli se se mnou smát,”

---

III.

Zpřetrhaná pouta důvěry

již má zápěstí netíží,

avšak srdce si stýská po marnotratné něze,

když milovat člověku ublíží.

Snesu opovrhující pohledy staré lásky,

ale nebij mě lživou útěchou,

v další okamžik ležíš s ranní rosou,

potřebuješ žít s iluzí, ne s oporou.

Dávno zapomněla jsem,

jak krásný dokázal si být.

Nacházíš nebe nejasnější,

o kterém nechtěla jsem snít.

Bolestí zatěžkal si má víčka,

chtěla jsem ve smutku radostí tě hladit.

Do noci hloubám o prokletí Manon Lescaut,

vděčná za možnost tě ztratit.

Chtěla bych tančit v dešti,

nechat ho omýt mé strasti,

zato ty chceš ochutnat slzy mraků,

které neunesly doteky tvé slasti.

Jsi zrádcem vyřčeného slova,

zklamal si věrné přátele, nejen mě.

Ztratil ses v mlze krásy bolestné chvíle

a já ti nepomůžu najít cestu ze zatracení.

Tak jako před dvěma lety,

kdy jsi mě pohodil, zneužitou tíhou svých chmur

a já ti dokázala odpustit. 

A to si nikdy nezapomenu.

---