Autor: Petra Horáková
NOČNÍ PŘÁNÍ
Soumrak v kraji v půli léta,
Luna se zrodí až zítra,
hvězdy střeží okraj světa
daleko světlého jitra.
Vleže podpírám očima
nebeskou klenbu bez konce,
každá hvězda svou louči má,
některá plane jen lehounce.
Jedna padá, něco si přej,
dnešní noc jich tolik shoří,
zvedni zraky, jen podívej,
spálily by Sedmimoří.
Cvrčkové cvrkou ostošest,
realita kdesi v dáli,
vytrácí se hlasy měst
- hra, kterou jsme kdysi hráli.
Kde je mé přání, splní se
s gejzírem čerstvě padlých hvězd?
Básníkův pokus o píseň,
to jím se nechej nocí vést.
Srpnové když růže zvání,
oči znavené pohasnu,
vyplní mé noční přání
pán nad hvězdami, Vládce snů.
POSLEDNÍ PLÁTEK RŮŽE
Žár bezednou tmou
zahradou se šíří
s vůní omamnou,
růže, které tíží.
Sejmi kámen z mé
přidušené hrudi,
v žílách likér jen
místo krve proudí.
Tmavomodrý satén
posetý ametysty,
květy těžknou zlatem,
smaragdem zase listy.
Tmavomodrý satén
- opona mezi světy...
Další horká noc
pod hvězdnatým nebem,
šeptám o pomoc,
žádám o ni Tebe.
Podej mi svou dlaň,
přistup o půl kroku,
k spánku tiskni zbraň
pár světelných roků.
Tmavomodrý satén
posetý ametysty,
květy těžknou zlatem,
smaragdem zase listy. Tmavomodrý satén
- opona mezi světy...
Můžem k zbláznění
tančit spolu v ohni,
dokud poslední
plátek růže voní.
PŘED BOUŘÍ VONÍ RŮŽE JINAK
Soumrak v zahradě královnině,
horkým vzduchem vznáší se líně
vůně růží a letních jablek,
večer v ospalé kocovině.
Jiskru současně dává, bere,
úzkost zaplaví kouty šeré,
před bouří voní růže jinak.
***
Nechladil stín olivovníku,
nezchladí ani stíny mračen.
Bezmocný, marnou touhou vláčen
do dlaní svých vzít její ruku.
Paní v zahradě, Paní temna,
ve světlých očích záře jemná
uloupí jemu klidný spánek,
ta přitažlivost nevzájemná.
Proč jenom láká právě ona,
tajemná duše nepřítomná,
s ledovým klidem odmítla již
i samotného Faraona.
Rozpálený vzduch tetelí se
nad suchým trávníkem, nad révou,
zrající hrozny jej blíže zvou,
a za zdmi písek, jenom písek.
***
Zmaten v zahradě Královnině,
hlavou myšlenky plují líně,
s vůní růží a letních jablek,
spal by, jak v mírné kocovině.
Její pohled mu rozum bere,
úzkost zalila kouty šeré,
před bouří voní růže jinak.