Autor: Nikol Junková

BLÁZEN BLOUMÁ

Jarní větřík zlomil mohutné stromy podél cest,
Slepá ulička mě začala znovu vést,
V apatyce koupil jsem si jen sadu bezpečnostních vest,
A já sám si na sebe chystám lest.

Stojím, ale myšlenky se hýbou spolu se mnou,
Sedím, ale židli ukradli mi mojí vinou,
Klečím, ale žádat o ruku jsem chtěl přece jinou,
Ležím, ale odkrytý jsem pod peřinou.

V očích slzy štěstí, ale zbitý jsem smutkem,
Směji se, moje radost je mísena se zármutkem,
Obžalovali mou víru, přičemž nikdo nebyl svědkem,
A máma se hádá s tátou, bába s dědkem.

V hlavě šeptající stíny jen samé splíny,
Vypáčit nejdou žádnými klíny,
Můj řev se odráží od okolních skal,
Ptáci, lišky, komáři, všichni slyší můj žal.

Noha mi podklouzne u srázu,
Kolem mě nic, a to všechno už mě nesouží,
v hlavě bordel, v těle smrtelnou nákazu,
už mám vše moc vryté pod kůží…

Za chvíli tělo dopadne, zatím jen s duší klesají,
A pak, v pravé poledne, zvony zas na oběd hlásají.

Už necítím tu chladnou zem,
Ani nevidím to bouřlivé nebe,
Jen ležím spoután úrazem,
Nepochopen, avšak nepochopil ani sebe.

NENÁVIST

Nenávist je jako láska spálená na popel
Nenávist je jako ochota pohřbená uvnitř těl
lidí, kteří se bojí
Nenávist je jako morousný učitel
Nenávist je jako zbitý pes, jenž zaúpěl
Bolestí, která hojí
Nenávist je jako vědomí, že nic nesvedu
Nenávist je jako hrdý klam úspěchu
Těch, co vítězí
Nenávist je jako hořkost, co voní po medu
Nenávist je jako chtíč pro útěchu
Po těle mi mrazí

STÁDO KONÍ

Výdech, nádech, v lese mech, ty uleháš k němu blíž,
Tam, zpět, utrhnout květ, za klobouk ho zastrčíš,
Klus, cval, ve vzduchu žal, stromy slouží mi jak skrýš,
Dub, buk, vběhnou přímo do luk, koně nedohoníš,
Baf, lek, strach a tichý nářek, proč už netančíš?
Chvění, třes, zima strojí ples, valčíku se nebráníš,
Em-ta-ta, krok se s krokem proplétá, ty ve vítr se proměníš.