Autor: Kateřina Kolková
JOHANINO POPRVÉ
V tak mladém věku, věku dvaadvaceti let,
kdy je žena v tváři dítě, však ňadra lze uvidět
z pod košile, co vybrána byla pro první recitál,
kde vítr ještě nezahrál, tam kdekdo by se bál,
tam vůně matčina klína čpí a do nosu se vtírá,
neklid u mužů vzbuzuje, a zároveň nabírá
na touze mít, co přitahuje nás od dětství,
čistotu počátku, kde začali jsme My.
A že vůně klína běloby láká,
je jako čistý polštář pro tuláka,
tak v tom mladém věku, dvaadvaceti let,
byla popsaná krása zpřeražena, byla i rozsudek,
který dal za pravdu muži toho činu,
co přivoněl si k onomu neodolatelnému klínu,
protože milovat ji bylo lehčí než být mužem
bylo to lehčí, než říci společné můžem,
říci to nahlas, myslet doslova,
slova těžká v ústech jak kusy olova
byla spolknuta s prvním ražením dechu,
jenž zbořil základy, shodil rodnou střechu.
Z druhé strany, kde však nevidět obrany,
nechuť toho činu, moment aktu, ji pohání
k uzavření toho klína na vzdálenost světelných let,
kdy na konci je ten, jehož pravý je polibek,
jehož hledání se bude věčné zdát,
ale ne, nenechme ji si lhát
do očí, když ráno na sebe se dívá,
že akt toho večera byl mší, co ale splývá,
s další nedělí v kostele,
tělo a krev u postele,
ony jediné jsou připomenutím prchlivosti,
která zrodila se ten večer bez milosti
a milování ze všech stran,
neboť jen jeden z nich byl oddáván
a oddán druhému z nich,
jak průstřelný on byl, jak čistý líh
a ona, Johana, už nikdy nespatří,
ten pohled muže prvního, jež ji uráží,
protože s nastupující jeho smrtí,
nehroutí se, jen slastně vrtí
a ona dává všechno a nic nemá,
jen pocit, co je a bude trvat
už napořád, pocit smutku z odloučení
matky v klíně, ne, ta už tam není
a marné slzy jsou při pokání,
Jidáši, pro třicet se natáhni,
vepsané to ale už navždy bude
v knize knih, co na pultech všude
bude k dostání a tak i její kniha
prodala se na úkor jejího klína,
na pultech sebe vidí jako nežádané zboží,
za onu kapitolu chce záložku vložit.
Podzimní mráz dvaadvaceti let
listí padá a co nevidět,
spadne i nepokoj s posledním z nich,
němota má bílou barvu jako sníh,
němota jako rozhřešení,
posledního listu, co pod sněhem vidět není.
STARÁ DOBA
Dívka z papíru, ale žena z ocele,
život chvílemi pase dny neměnné,
co končí v pryskyřicích stromů.
Vždy není lehký návrat domů.
A na jídelním stole sněženky
v prach proměnily domněnky.
DOSPÍVÁNÍ
Umíš mi požehnat a dát sbohem?
Nemůže být horší než loučení se v kostele s Bohem
a honem, honem po mši domů.
Kdo dnes se ještě utíká k Bohu
a kdo raději utíká od něj?
Tentokrát po mši nespěchám ke hrám domova
sečkávám v kleči, tělo mám z olova
a proboha! A pro Boha dospívám v ženu.
Ironií na úkor mé oddanosti k němu.
Dospívání utíká od Boha.