Autor: Aneta Machů

STUŽKA

Tu stužku bílou dávala si do vlasů,

neb nepadaly jí poté do tváře.

Tu stužku sametem protkanou,

dala jí kdysi pramáti.

Ve vlasech ji nosila,

její symbol její emblém.

V rukách s ní se modlila

pro lepší zítřek, pro spásu.

Stužka na zemi ležela,

přetrhlý její kus.

Hedvábí rudě nasáklé

drží pevně paži.

Stužka ve vlasech bílá

dnes rudě prozřela.

Už do vlasů si nedá

a pramáti objala.

KLAUN

Zrcadlo, v rohu trochu prasklé,

s fleky od mastných prstů,

ukazuje smutnou tvář.

Ukazuje duši.

Slzy na kamenné tváři,

když smývá tu masku.

Trochu lihu na stíny,

trochu do těla.

Cigaretu v ústech.

Hořící sirku svírá v prstech,

oheň polapí ten žal.

Zapálil nejen tabák

ale i kousek v jeho srdci.

Zažloutlé konečky prstů

čekají na dotyk plamene.

Prsty s puchýři a jizvami

ohněm naděje dělanými.

Típne nedopalek,

uhasí ten žal a speče svou kůži.

Odchází od obrazu svého.

Odchází, trochu opilý,

znovu do falešného světa,

kde veselý musí být.

Tak jako jizvy

zakryje rukávem.

Slzy – maskou.

Maskou z absintu, pudru a stínů

Znovu jde na jeviště světa,

„Sbohem“ řekl potichu.

Poslední pohled do zrcadla

s fleky od mastných prstů

to, jak hladil něžně svou tvář

BALONEK

Stojím tu.

Okolo se mihotají lidé

Stojím tu.

Prázdná

Nevšimneš si

Nepohladíš

Jsem jako balonek.

Balonek, který letí do oblak.

Je ti to líto ale není cesty zpět.

Uletím.

Letím.

Pryč

Provázkem k tobě spojena.

Snad je dlouhý natolik,

aby mne přitáhl zpět.

Prázdná

Lidé se smějí, lidé pláčou.

Kamenná tvář má zůstává.

Nevšimneš si

Nepohladíš

Všechno, zdá se v pořádku.

Až v oblacích jsem

taháš za šňůrku se slovy promiň,

abych nohama opět políbila zem.

Promiň

Slova útěchy?

Promiň

Nic se ne(z)mění

Nafukuji se pocity samoty a nicoty.

Promiň

Nevnímám okolní svět

Promiň…