Autor: Veronika Kachlová

VINCENTŮV EPITAF

Když Hvězdná noc usedne nad Vinicí,
položme mu na hrob slunečnici.
Byl barevnými tahy k němu doprovázen
- vždyť každý absint vystřídalo střízlivění
a byl to jistě přinejmenším blázen,
jenže povězme si, kdo z nás není?

IDEA

Tvá idea je uhrančivá dáma,
prudká jako bouřka, něžná jako jíva,
ve vedlejším pokoji však sama
po tmě její svíčka dohořívá.

Dme se krutě pýchou, kráčí s noblesou
- to jsou její věrní komoří.
Až ji jednou za druhý břeh ponesou,
po tmě její svíčka dohoří.

Hrdost vyměnila za němotu,
myslela snad na někoho?
Teď, když verše ubývá, i knotu,
po tmě její svíčka doho-

-du by klidně uzavřela s peklem,
to má přeludy rádo,
zatím totiž v roztoužení vzteklém
po tmě její svíčka do

pláče se dává, jiskru platí duší,
aspoň tu si hýčká,
že je iluzí – a plytkou – zřejmě tuší
po tmě její svíčka.

PŮJDEM?

Tak půjdem?
Dokud nám noc poskytuje azyl,
sedneme si tam, kde ráno neuzrálo,
půjdeme a vezmeme si jen to málo,
co nám vlastní rozum nezarazil.

Půjdem?

Teprve až lehce začne mžít,

až se rozezní víc aspoň o píď,

až se nebudem mít víc čím opít,