Autor: Marie Šebková

Od večera do rána, od rána do pondělí, od neděle do večera, od pondělí do rána - sedm dní v týdnu tři metry pestrobarevných záhonů stojí na úzkém plácku zažloutlé zeleně před otevřenými dveřmi malinkého květinářství. Zamazané cenovky a ošuntělé čárové kódy poloslípané z květináčů a květináčků všech velikostí potutelně mrkají na zbloudilé chodce táhnoucích z ponurých tramvajových podchodů do černobílých ulic na branickém úpatí. Postarší pán stojí za pultem a čte si polosvázaného Hemmingwaye pořízeného za nemuslimské peníze ve zkrachovalém autobazaru a jeho skoro už také postarší dcera naprosto zbytečně zastřihuje stonky nevýslovně krásných růží, které si stejně za osmdesát korun nikdo nekoupí, aby vypadala, že má co na práci.

Cink, cink - cinkne zvonek, lehce a radostně. Baví ho to - a má radost, že po dlouhé době může zase cinknout. Se stejnou radostí vzhlédne pán od knížky a dcera od růží. Do dveří vchází elegantní slečna. Na hlavě baret, na rtech mandlovou rtěnku - ale nemyslete si, není tolik elegantní po francouzsku, sytá a upjatá; spíš tak po světácku, decentně, ležérně. S mírnou úklonkou a svěžím úsměvem povídá: “Já bych prosila, nějakou květinku. Nejlépe karafiát.”

Pán i dcera sledují to stvoření, jako by bylo úplně cizí, tak pěkně cizí od všedního světa. Nabízejí s nadšením - ale bez prozíravosti - první i poslední a děvče zaujatě těká očima z květu na květ až na konec zamíří prstem na snítek batikovaných růžových karafiátů a řekne: “Tak tyhle.”

“A nějakou zeleň k tomu?” spustí dcera.

“Nene, jenom takhle.”

“Mhm, a výživu dáme?”

“Není třeba.” Usmívá se.

“Pro koho je máte?” zeptá se pán, klidně a zvídavě, melodickým bručením. 

“Pro sebe.”

Cink - měj se krásně a brzy přijď, já zas rád zazvoním - cinkne zvonek. Za dvacet pět korun odnáší si malá princezna svůj karafiátek, jak malý princ svou růži. Pán i dcera za ní koukají, jako se člověk kouká na poslední paprsky zapadajícího slunce - jako na něco, co člověk moc rád vidí, ale už to odchází a je čas ten pohled nechat jít a sám si zas hledět svého. A proto když děvče zmizí z výhledu za prosklenou vitrínou, sáhne zas pán po stohu okoralých papírů, které nazývá knihou, a dcera začne pro změnu zastřihávat stonky karafiátů.

Cink - to je ale milé překvapení - cinkne zvonek a pán odhlédne od čtení. Do prosklených dveří s ponurou mříží vchází děvče s baretem. Mandlová rtěnka a kávový kabátek se stávají estetickou součástí malého zašedlého květinkového ráje. Milým usměvem kyne dívka na pozdrav postaršímu pánovi a jeho dceři.

“Dobrý den,” pronese postupně každá z osob a každá z květinek v místnosti.

“Co to bude dnes?”

“Ještě nevím. Nejlépe možná - něco žlutého,” odpoví slečna a pohledem pohladí naoranžovělé gerbery a nazelenalé chryzantémy.

“Tak tu gerberku, prosím,” rozhodne.

“A nějakou zeleň k tomu?” spustí dcera.

“Nene, jenom takhle.”

“Mhm, a výživu dáme?”

“Není třeba.” Usmívá se.

“Pro koho je máte?”

“Pro sebe.”

Cink - hezký den má milá, zase se mi brzy vrať - cinkne zvonek. Pán a dcera koukají jak kávový kabát opouští květinový obraz. Před květinářstvím, na lavičce za třemi metry pestrobarevných záhonů složených z květináčů a květináčků všech velikostí sedí žena. Zatrpklá, neusměvavá, přeplněná netrpělivostí a žhavá sestřelit zlostí každého, kdo jí přejde přes nos. A najednou se jí pod nosem zjeví zářivá květina. Chtěla by možná zlostně spustit, veškerý svůj vztek opřít do slov: “Co to má znamenat?!” - ale neudělá to. Je příliš překvapená a překvapeně zjišťuje jak milé to překvapení vlastně je. Tázavě vzhlédne a spatří modrá očka a mandlově natřené rtíky.

“Ta je pro vás,” usměje se dívka.

Pro mě? Já? Proč? Děkuji! Vážně? Nevím - Je to vtip? Kdo jste? Proč mě? Tolik otázek. Tolik myšlenek. Tolik se jí toho honí hlavou, že v jejích ústech zůstane jen prázdný polotón.

“Ať máte hezčí den.”

Najednou třímá žena v ruce slunce v podobě gerbery a všechen vztek je ten tam - utekl do ponurých tramvajových podchodů. A slečna je už taky ta tam. Zmizela v černobílých ulicích branického úpatí.