Autor: Michaela Grecmanová

Ve čtvrtek večer jsme se s rodinou přestěhovali do nového obrovského domu uprostřed lesů. Dům
byl krásný, třípatrový, a z mého pokoje v prvním patře vedlo schodiště přímo na zahradu. Bylo už
pozdě, tak jsem si šla lehnout a zdály se mi velmi zvláštní sny, ve kterých byl náš dům plný duchů
vypadajících jako moje rodina. Ale co, první noc v novém domě, není se čemu divit, že se moje
myšlenky toulaly všude možně. Ráno už byla celá rodina pryč, tak jsem celý den uklízela, vybalovala a
večer jsem šla s naším psem na procházku. Po cestě jsem uslyšela podivné zvuky a když jsem se
rozhlédla, uviděla jsem zvláštně vypadající psy. Jeden z nich vypadal stejně jako můj, ale ostatní
působili podvyživeně a nemocně. Po návratu domů jsem v kuchyni narazila na mámu, která ale měla
být ještě 2 dny pryč i s celou rodinou. Prý se musela vrátit pro zapomenutý telefon. Ale ani po chvíli
neodjela a vypadalo to, že se nikam nechystá. Všimla jsem si, že má kalné oči, které vypadaly bez
života, ale třeba je jenom unavená nebo na ní něco leze. Šla jsem si lehnout, ale uprostřed noci mě
vzbudil rachot v pokoji. Přišla za mnou máma, která mi přinesla nový obraz. Poděkovala jsem jí a šla
zase spát. Zvláštní. V tu chvíli mi bylo jasné, že je něco v nepořádku.
V sobotu už byla celá rodina doma, ale všichni měli kalné oči, působili sklesle a nikdo se se mnou
nebavil. To nebylo u nás doma běžné. Rozhodla jsem se proto zavřít se do pokoje a předstírat, že mi
není dobře. Večer jsem zase vyrazila na procházku se psem a tentokrát jsme došli ke starému
venkovnímu kinu, ve kterém začal z čista jasna hrát film. Posadila jsem se na lavici a tu chvíli jsem za
sebou zaregistrovala vysokou postavu. Nevěřila jsem svým očím – byla to moje nejlepší kamarádka
Alex, která se odstěhovala před třemi lety a od té doby se neozvala. Bavily jsme se dlouho do noci a
pak se vydaly na domů. Cestou mi ale připadala shrbenější, hubenější. Můj pes začal najednou štěkat,
vytrhl se mi a zmizel v lese. V tu chvíli jsem se podívala na Alex a polil mě studený pot. Její oči byly
úplně kalné a bez života. Zavrávorala jsem leknutím, ale kostnaté prsty mě zachytily než jsem spadla.
V jejích očích se ještě naposledy zaleskla jiskra, když ze sebe chrčivým hlasem dostala: Musíš pryč, a
to rychle. Tohle místo dostalo mě, nesmí dostat i tebe.“ Její oči najednou vyhasly a kostnaté prsty
projely skrz mě a já spadla na zem.
Běžela jsem domů a cestou se ke mně přidal i můj pes a i přes jeho očividnou nechuť jsme se vrátili
domů. Celá rodina byla doma, ale naštěstí si mě nikdo nevšímal. Různě v domě jsem viděla i další
podivné vyhublé postavy s kalnýma očima, ale utíkala jsem přímo do svého pokoje. Pro pocit bezpečí
jsem ještě v tátově krabici vzala revolver se čtyřmi kulkami. Snad jsem jenom paranoidní. Ale to
zvládnu. V pondělí mají přijít instalatéři a konečně zapojí pevnou linku, takže budu mít možnost se
spojit s okolním světem. Kvůli hustým lesům nebyl totiž nikde v domě signál. Dostat se odtud jinak
nešlo, protože rodina odjela naším jediným autem. V noci ke mně do pokoje opět přišla máma a
přinesla mi nový polštář, ale snažila jsem se jí ignorovat a rychle zase usnout.
Další den se vlekl, zkoušela jsem se zabavit v zamčeném pokoji a připravovala se na poslední noc
v pekelném domě. Večer jsem vyrazila na snad už poslední procházku se psem, ale na cestě domů se
pes rozštěkal a vpravo mezi keři jsem si všimla něčeho zvláštního. To snad ne. To nemůže být pravda.
V keřích ležela těla. A ne jenom tak ledajaká. Jsou to těla mojí rodiny – mojí mámy a dvou
sourozenců. Takže jsem nebyla paranoidní. Ty „věci“ v našem domě nejsou moje rodina. Pes se mi
najednou se štěkotem vytrhl a já se slzami v očích běžela domů. Pokud chci přežít, nesmím na sobě
dát nic znát. Zítra přijedou instalatéři a odvezou mě z tohohle hororu. Vběhla jsem skrz dům plný
shrbených bytostí do svého pokoje, zamkla dveře a zabarikádovala je skříní. Po chvíli jsem uslyšela
štěkot a ulevilo se mi, že se pes vrátil domů, tak jsem vykoukla z okna připravená pro něj rychle

seběhnout dolů. Proběhl mi ale mráz po zádech. Chyběl mu kus boku, v břiše měl obrovskou krvavou
díru a kalnýma očima se odevzdaně díval přímo na mě. Zpoza keřů se okolo něj vynořili další psi –
vyhublé kostry s kalnýma očima, kterým kapala z huby krev a sliny. Bože, pomoz mi.
V domě bylo ticho, ale spát jsem nemohla. Měla jsem pocit, že se na mě dívaly i stěny. Už tradičně
jsem se probudila před třetí hodinou ranní. Dveře do mého pokoje se pomalu odemkly a bez
sebemenší námahy odstrčily skříň jako kdyby nic nevážila. Skříň se pomalu odsunula mimo rám dveří
a v nich stála „máma“ – ta věc, která se za mojí už dávno mrtvou mámu vydávala. Posadila jsem se na
posteli, ale v ruce pod peřinou jsem svírala revolver. Řekla, že mi nese nové závěsy – pak máchla
rukou směrem k oknu a z garnyží začala místo závěsů kapat černá lepivá hmota. Ještě dodala, že má
novou židli a ta se po máchnutí ruky začala hýbat a před očima chátrat a plesnivět. Vyděšením jsem
se zmohla jen na „Děkuju“, ale v tu chvíli se „máma“ začala z vyhublé, kostnaté postavy s kalnýma
očima jakoby víc zhmotňovat. Její ruce a nohy se natahovaly, hlava byla kulatější, vlasy zmizely a
místo očí zůstaly s lebce jen černé díry. V tu chvíli jsem se rozeběhla, odstrčila jí a utíkala z pokoje.
Stihla mě chytit za ruku a vyrazit revolver z ruky, ale odstrčila jsem jí, sebrala zbraň a utíkala na konec
chodby. Z „mámy“ už nebyl duch, ale něco horšího. Z rámu mých dveří se vynořil stín, na který jsem
zkusila vystřelit. Samozřejmě jsem trefila jen zeď. Zbývaly 3 kulky. Když už se mi tu stvůru nepodaří
zabít, musí se mi povést jí aspoň zranit. Je větší než člověk. Schovala jsem se za komodu a opět čekala
na stín, který ta obluda vytvářela. Okolo mě se začali shlukovat duchové, které jsem už dřív viděla
v domě, ale nepokusili se mi ublížit. Na druhém konci chodby jsem uviděla stín a znovu jsem vypálila.
Nic. „Máma“ se pohybovala rychleji než předtím, ale s další ránou se mi podařilo trefit jednu
z končetin. Nehnula ani brvou. Neměla jsem šanci. Dala jsem se na útěk skrz dům a skončila
v kuchyni. Domem se ozýval odporný chraplavý hlas, ze kterého mi šel mráz po celém těle. „Už ti
došly náboje viď? Všichni jsou pryč. Všichni kromě tebe jsou mrtví. A teď jsi moje.“ Skřípající hlas se
linul z chodby vedoucí do kuchyně a já se schoulila do rohu místnosti. Do kuchyně bylo možné projít
jen skrz jediné dveře, na které jsem teď měla přímý výhled. Měla jsem poslední šanci, pak byl se
mnou konec. Najednou se smrtící rychlostí vyřítila ta odporná stvůra a s ďábelsky vyšklebenými zuby
se řítila přímo na mě. Nadechla jsem se, namířila a vypálila. Neměla jsem co ztratit. Ale kulka našla
svůj cíl. Podařilo se mi trefit páteř nebo něco, co drželo končetiny té odporné stvůry pohromadě a
příšera se s heknutí zhroutila k zemi. Sebrala jsem v sobě veškerou odvahu, přiskočila a začala jí kopat
do hlavy dokud se nepřestala hýbat.
Monstrum se začalo jakoby pomalu rozpouštět a mizet. Duchové všude okolo zůstávali na svých
místech a dál mě pozorovali. Protože bylo rodina mrtvá a nikdy neodjela, auto musí být pořád ještě
v garáži. Byl tu ale ještě jeden problém. Psi. Zkusmo jsem pootevřela dveře vedoucí na zahradu, ale
nikde nic. Zvedla jsem klacek, který ležel na zadní verandě a hodila jím do křoví. Nic. Rozeběhla jsem
se do garáže a vpravo jsem uviděla stín běžící vedle mě. Naštěstí to ale nebyly ty pekelné potvory, ale
můj pes. Vypadal jako živý, ale jeho oči byly kalné, klusal vedle mě a z usmívající se tlamy mu visel
růžový jazyk. Pes se rozběhl do křoví a snažil se zvednout zahozený klacík, ale nešlo mu to. Chtěla
jsem ho naposled pohladit a poděkovat mu za to, že odlákal ty vyhublé potvory, ale moje ruka prošla
skrz něj.
Otevřela jsem vrata od garáže a ulevilo se mi. Auto tu pořád bylo. Měla jsem štěstí. Ale můj táta ne.
Seděl na sedadle řidiče, tváře měl propadlé, vypadal, jako kdyby spal. Ale byl mrtvý. Vytáhla jsem
jeho tělo z auta a položila ho na zem. Musím pryč. Musím poslechnout Alex. Sedla jsem si do auta a
nastartovala. Motor běží. Dostanu se odsud. Zařadila jsem, ale auto najednou poskočilo a ztichlo.
Proč? Aha, pustila jsem spojku. Snažila jsem se ji znovu sešlápnout, ale nešlo to. Jako kdyby byla ze
vzduchu. Koukla jsem se na svoje ruce, které se začaly pomalu ztrácet. Co se to sakra děje? Nemohla

jsem se ničeho chytit. V panice jsem se podívala do zrcátka a než jsem si naplno uvědomila co se děje,
poslední, co jsem viděla, byly moje oči, které se pomalu ale jistě zakalily.