Autor: Kateřina Bujoková

Cítila na svých rtech lehký dotek. Přesně takto si představovala pohlazení motýlích křídel. Její dech se zatajil. Přestože měla zavřené oči, vycítila záchvěv záclon. Tělo, které vkročilo do jejího pokoje, tiše pomocí elegantní chůze proráželo vzduch. Byla netrpělivá, tak moc chtěla rozestřít ten závoj očních víček a vidět známý výjev. Nevydržela.

Její tvář se rozjasnila úsměvem, v takových chvílích bývala nejkrásnější. Muž, který jí byl tak blízký, usedl na kraj postele. Matrace nezavrzala. Pocítila napětí, jako pokaždé než promluvil. Nemohla se dočkat toho okouzlujícího hlasu. Na rukách jí vyskočila husí kůže. Mohl za to chladný vánek, který se proháněl skrz ulice. Promlouvali spolu celé hodiny. Pokaždé, když za ní přišel, ji chlácholil jeho uklidňující hlas do ranních hodin, než opět měla odcestovat do říše snů.

Pouze seděli a povídali si. Nic víc v ty momenty ani nepotřebovali, měli jeden druhého po svém boku. Jediná věc, která jí pokaždé zaplnila mysl, byl smutek při loučení. Nesčetněkrát chtěla jít s ním zpátky, ale nedokázala se zeptat, zda může a on jí to ani nenabídl. Tušila, že ještě nepřišel čas.

Láskyplně se sobě zadívali do očí. Chystala se začít rozhovor, ale on ji předběhl: „Pojď se podívat k oknu, koukni na hvězdy.“ Beze slov přijala nabízenou ruku a i přes šmouhy na skle vzhlédla k temnotě posypané milióny blikajících světélek. Zářily tam trpělivě a vytrvale, v ten moment jejich světlo patřilo jen těm dvěma nicotným postavám u okna a té chvíli.

Její tělo se uvolnilo, nechala hlavu, ať se čelem přitiskne k chladnému sklu. Klid zaplnil její mysl,  necítila nic, co by ji drželo zpět a chtělo přitáhnout zpátky. Pochopila, co se stalo. Trochu vystrašeně a zároveň s nadšením pohlédla na bytost vedle sebe. Její oči obsahovaly milión blikajících světélek a ústa se vytvarovala do zářivého úsměvu.

Ten muž ji sledoval s láskyplným výrazem, jenž se mu rozlil po tváři. Nemohl jinak než úsměv opětovat. Jeho srdce plesalo štěstím, jak sledoval nově vznikající hvězdu. Odcházeli spolu, pevně se drželi jeden druhého s propletenými srdci uvnitř.

Toho rána u postele pokleslo pod tíhou jedno tělo. Byla to slova lékařova, jež vytvořila bolestný tíživý smutek, který tvrdě dopadnul na ramena mladé dívky. Nevěřila. Její hrudník svírala pevně ruka trápení. Nehodlala pustit. Stejně tak ona odmítala dlouho pustit ruku své mrtvé matky. Až s přišlou tmou, ji únava obelhala a ona konečně odvrátila zrak jinam. Pohlédla k obloze a viděla milióny hvězd.