Autor: Anna Tesaříková

Milá Marianne,

myslím, že jsem přestala rozumět světu. Ráno jsem si s podivným rozechvěním uvědomila, že si nevzpomínám, jak se jmenoval kluk, který mě pozval na zmrzlinu, když mi bylo šestnáct. Za oknem se zkroucené spáry větví sápaly po obloze, ale nedosáhly na ni; mlčely a já přísahám, že jsem jejich potemnělé ticho slyšela, hučelo mi v uších tak mohutně, že jsem se musela znovu položit do postele a pár minut si nehnutě prohlížet strop. Oblékla jsem si černý rolák, protože mi to připadalo symbolické. Od té chvíle jsem své chování začala pozorovat s téměř až chorobnou fascinací, kterou dost možná bude následující líčení prodchnuto a nepěkně poznamenáno; doufám, že Ti to při čtení nebude působit příliš velké potíže.

Cestou do práce jsem počítala praskliny v dlaždicích; je to můj zvyk z dětství, k němuž se uchyluji, když jsem nervózní či nadmíru rozrušená. A když jsem se usadila na židli a stiskem tlačítka zapnula počítač, nedokázala jsem se soustředit. Stále jsem se v duchu vracela k onomu znepokojivému tichu stromů a také k tomu problému se jménem; má mysl se nechtěla vzdát možnosti, že bych na to přeci jen přišla. Byl to Charlie? Nebo snad Nathan? Ne, Nathan rozhodně ne, to slovo páchne jako guma a k dotyčnému se ani trochu nehodí. Když jsem si uvědomila, že se mi podařilo vyloučit jedno jméno z tisíce, vztekle jsem udeřila pěstí do stolu. Zaslechla jsem slabé cinknutí; lžička cvakla o okraj šálku a k mému nosu teprve teď doputovala sytá vůně kávy. Možná Tě to překvapí, ale byla jsem tímto čichovým vjemem poněkud konsternována, neboť mi došlo, že si vůbec nepamatuji, že bych si onu tekutinu připravovala.

Zeptala jsem se Audrey, zda mi kávu uvařila ona, a ona zmateně odpověděla, že jsem si ji před pár okamžiky sama přinesla z kuchyňky a s nebývalou péčí postavila vedle klávesnice. V očích se jí zračila upřímná starost, což, jak sama dobře víš, u ní nebývá zrovna obvyklé.

V půl jedenácté jsem přestala chápat, proč se dělá takový povyk kolem smrti. Snažila jsem se upnout své myšlenky k číslům a tabulkám, které vyčítavě čekaly na mou pozornost, ale stále jsem přemítala nad tím, že zemřít přeci není zdaleka tak hrozné jako ztratit veškeré důvody k existenci. O čtvrt hodiny později jsem už notně blouznila; odkudsi se mi do hlavy vloudilo překvapivě nezvratné přesvědčení, že lidem je přiděleno tolik různých životů, že ony krátké chvíle přechodů mezi nimi jsou oproti součtu jejich délek zcela zanedbatelné. Po několika nedlouhých úvahách jsem došla k závěru, že jejich počet se v průměru pohybuje někde mezi patnácti a třiceti šesti a má nanejvýš dvě desetinná místa.

Při obědě jsem usoudila, že už nedokážu jíst hnědou omáčku stejně jako dříve. Po tom všem jsem v této prosté činnosti zkrátka nespatřovala ani špetku smyslu. Zabodla jsem vidličku do kopečku rýže a vyčkávala; na co, to jsem tak docela nevěděla.

„Jsi dneska vážně příšerně mimo,“ prohlásila Helen poté, co jsem pět minut upřeně zírala do talíře.

„Já vím,“ odvětila jsem, protože mě lepší odpověď nenapadla.

Musela jsem ven. Čerstvý vzduch zcela zaplnil mé dýchací cesty a spolu s ním pronikla do mého nitra i část okolního světa; zdál se trochu jiný, než býval, a připomínal mi jeden z těch drásavých černobílých filmů, které má v oblibě má matka. Na parkovišti před kancelářskou budovou jsem chodila tam a zpět, mé kroky opisovaly rozmanité úsečky a kružnice, podpatky při styku s asfaltem klapaly a lem sukně se mi vlnil kolem lýtek. Paní Collinsová mě viděla, zahlédla jsem její buldočí obličej v okně u schodiště; myslím, že mi to strhne z platu. Má chůze postupně nabývala na ráznosti a duté údery mých podrážek se nesly do čím dál tím vzdálenějších koutů ulice. Nejraději bych se rozběhla, ale připadalo mi to krajně hloupé.

Když jsem se vrátila domů, měla jsem toho tak akorát dost. Napadlo mě, že by mě do normálního duševního rozpoložení možná mohlo vrátit vhodně zvolené množství alkoholu. Ach ano, to je ono! Vypravím se do baru a mé potíže se ztratí v nedohlednu; už nikdy neuslyším mlčení stromů a má navrátivší se schopnost soustředit se na práci mi umožní přinejmenším zaplatit nájem. Když jsem o pár chvil později kráčela nočním městem, připadala jsem si lehká, jako bych se každým okamžikem měla dočkat konečného rozuzlení. Ve dveřích nočního podniku mě udeřil přes nos cigaretový kouř a lesknoucí se lahve s pálenkou upoutaly můj zrak; rozhodným krokem jsem vešla dovnitř a posadila se k pultu. Barman beze slova přisunul mým směrem nápojový lístek. Jakýsi muž na mě mrkl; byl v tom příslib, který ale zazářil jen na zlomek vteřiny a pak zhasl jako jiskra z táborového ohně.

Cosi mě táhlo k řece. V duchu jsem viděla sama sebe, jak se s omluvným úsměvem zvedám ze židle a běžím křivolakými uličkami, dokud se nezastavím na nábřeží, kde se opřu o zábradlí a notnou chvíli se dívám, jak se na hladině zrcadlí hřejivá světla pouličních lamp. Má mysl mě opět zradila, znovu smazala z mého vědomí okamžiky, které snad nepovažovala za dostatečně důležité; najednou jsem stála na břehu, bosá a plná zvláštního odhodlání, a hleděla do černé hlubiny pod sebou. Kovová konstrukce, jež pro mě zřejmě nepředstavovala dostatečnou překážku, mě studila do zad. Než jsem si stačila plně uvědomit situaci, letěla jsem vstříc temnotě.

Chlad vody mi téměř vyrazil dech; jistě chápeš, že v tuto roční dobu se nic jiného nedalo čekat. Pár vteřin jsem sebou bezcílně plácala a cítila, jak mi všechny končetiny tuhnou; pak jsem se poněkud zklidnila a z jakéhosi neurčitého popudu se zvolna položila na hladinu. Hvězdy na obloze zářily, jako by svým kouzelně bledým svitem chtěly podtrhnout tu nadpozemskou patinu. V ten okamžik, jakkoli to možná zní jako klišé, jsem upřímně a opravdově pocítila, že vesmír je nezměrný a nekonečný a já jsem jeho nedílnou součástí.

Zatímco píšu tyto řádky, sedím na podlaze a schoulená v dece se opírám o stěnu. Ještě se trochu třesu, ale mé ruce už nejsou tak mrtvolně studené. Asi tuším, co si teď myslíš, a do značné míry Ti dávám za pravdu. Pokud si to dobře pamatuji, Tvůj bratr je lékař; matně si vzpomínám, že jsem ho kdysi na nějakém večírku nazvala chamtivým bílým mafiánem, ale teď bych s ním zřejmě potřebovala prohodit pár slov. Ale nespěchá to. Vlastně se Ti teď chystám položit mnohem palčivější otázku: nevíš náhodou, jak se jmenoval ten kluk? Ztráta této informace mě opravdu mrzí, neboť byl tehdy něco jako má velká láska; často jsem ho tajně pozorovala skrz plot, když hrál se svými přáteli fotbal, a po nocích spřádala sny o jeho modrých očích.

A abych nezapomněla: Rosie Ti vzkazuje, že si u ní máš vyzvednout ten balíček, o jehož úschovu jsi ji požádala.

Se srdečným pozdravem

Tvá Joan