Autor: Zuzana Osobová

Božena čekala a doufala, že se jí nerozteče máslo. Závěsy byly zatažené, kousek za
ní stál obr v obleku a praskání ohně se pralo s moderním zařízením kuchyně.
Když se po letech utrpení naučila, jak udělat domácí máslo, a chtěla ho prodávat
sousedům za rozumné ceny, nečekala, že si na ni došlápnou. A už vůbec nečekala,
že ve své misi dodat svému okolí kvalitní máslo za rozumnou cenu, bude muset
prosit o pomoc mafii. Tohle by žádná rozumná žena na jejích starých kolenou
nedělala. Žádná babička by se nepouštěla do boje s nadnárodní korporací, která
má pod palcem veškerý prodej másla a většiny ostatních potravin.
Ale co jiného mohla dělat? Nejdřív máslo vyměňovala za jiné věci, pečivo, vajíčka.
Ale ne všichni měli co na výměnu, tak přišly na řadu peníze, jako v každé rozumné
společnosti. A pak, když se rozkřiklo, že Božena dělá nejlepší máslo v širokém
okolí, zaťukali jí na dveře právníci, že prý nemá licenci ani hygienické prověření k
prodeji.
Snažili se ji potopit. Ale Božena se nechtěla vzdát, což ji nakonec dohnalo až do
kuchyně mafiánské rodiny.
Dřív, než mohla dál přemýšlet nad tím, jak se sem vlastně dostala, otevřely se
druhé dveře a do místnosti vešla mladá elegantně oblečená dívka. Tolik rozdílná od
Boženiných vlněných ponožek, pleteného svetru a šedých vlasů.
“Paní Božena, že ano?” zeptala se dívka, Silvie, a rovnou ji pobídla, aby si sedla ke
stolu. “Nemusela jste stát. A omlouvám se. To víte. Rodinný business.”
“To je v pořádku,” usmála se Božena, i když ji ze všeho toho stání trochu bolela
chodidla, a položila před sebe tác s domácím chlebem a keramickou dózou, ve
které měla své máslo.
“Není, ale přejděme k věci. Z vašeho dopisu, a že dopisy tak často nedostávám,
jsem pochopila, že chcete mou pomoc. Což je velice neobvyklé.”
“Ano… Já…” Božena si povzdychla a sundala si silné brýle, aby si promnula kořen
nosu. “Jak jistě víte, veškeré máslo v okolí prodává firma Milchmann s.r.o.”
“A prodává ho za nehorázné ceny, protože tu má monopol, vím, vím. A vy chcete?”
“Já si chci založit vlastní mléčné lahůdky. Nebo něco takového. Kde bych mohla
prodávat své domácí máslo za slušné ceny. Dobré máslo.”
“Samozřejmě, ale proč bych vás měla podpořit?” zeptala se Silvie a hodila si nohu
přes nohu.
“Už jste zkusila mé máslo?”

“Zatím jsem neměla to potěšení.” Božena se usmála, ihned ukrojila krajíc chleba,
natřela ho svým máslem, které se díky bohu nerozteklo, a podala ho Silvii. Silvie si
celou svačinu chvíli prohlížela a pak se zakousla.
“To je… vynikající,” rozzářila se Silvie a oblízla si rty, kde jí zbyl ještě kousek
másla. Potom si kousla ještě jednou a krajíc podala obrovi, který je celou dobu
hlídal.
“Jsem ráda, že vám chutná.”
“Souhlasím s vámi, takovéhle máslo si lidé zaslouží, ne ten margarínový mišmaš,
který jen tak tak projde regulacemi. A cože byste přesně potřebovala?”
“Menší pomoc při papírování, nic víc, nechci vás obtěžovat…”
“Klidně obtěžujte, mám s Milchmannem vlastní nevyřízené účty,” usmála se Silvie
a vstala. Božena ji napodobila a sklidila vše do síťovky, kromě krajíce chleba, který
zmizel v obrovi, teď s menším úsměvem.
“Smím vědět co?” zeptala se Božena, když ji Silvie pomalu vyprovázela ke dveřím.
“Zavřeli strýčkům cukrárnu,” řekla Silvie hlubokým pevným tónem a pohledem do
nicoty čišícím nenávistí a… snad ne vraždou. “Nemusíte mít starosti, vše zařídíme.”
“Mockrát děkuji,” usmála se Božena a podala Silvii na rozloučenou ruku.
“Bude mi potěšením s vámi spolupracovat, paní Boženko,” řekla Silvie a pevně
stiskla. “Teď jste zpátky ve hře.”