Autor: Jan Vitoň

POLIBEK M(ED)ÚZY

Zvolit si cestu lemovanou smrtí
a splynout s nechutnou posedlostí.
Být katem, jež své oběti čtvrtí
s láskou, s něhou, s ctností.

Mít závislost na tichém utrpení,
za doprovodu umírajících slov.
Poslouchat nářek o věčném snění,
a stát se pasákem plačících vdov.

A bezbranný vysvlečený stesk
je pohozen na špalek popravčí.
Jen slzy vrací očím jejich lesk.
a chlípné doteky jsou zvány krkavčí.

MONSTRANCE

V komnatách tohoto chrámu
živoří několik mrtvých siluet.
A z obrazu visícího bez rámu
promlouvá k zatraceným jejich smrt.

Povadlé květy mlčky zdobí
rozervané pavučiny na římsách.
Orfeus pláče ze záhrobí
a láska zasychá Euridice na řasách.

Podivný chlad přichází z chóru
odkud je slyšet nelidský smích.
V lavicích duše v zajetí chlóru
a z mramorový krypt je cítit líh.

Barokní zvěrstva s gotickou iluminací
lemují zbytky rozpadlého oltáře.
A opilí kajícníci zohaveni kastrací
beze strachu popravují faráře.

Vrahové spící pod nánosem prachu,
se probuzejí společně s renesancí.
Pod tíhou vlastního niterného strachu
vkládají svá těla do monstrancí.

A nad hroby umučených svatých
se sklánějí zmrzačená obvinění.
Hledají svá místa v jejich rakvích
toužíce po bezbolestném znásilnění.

A rtutí nasáklé zjizvené dásně
krvácí z otevřených, hnisajících ran.
V laciné narkóze umírají básně
a kolem krouží hejna slepých vran.

ROZHOVOR S GINSBERGEM

S Allenem Ginsbergem
bez přítomnosti
kouřil jsem trávu na balkóně.
Z rozdvojené osobnosti
umíral kdosi ve mně.

Uprostřed jednoho z okamžiků
sebral mi všechna písmena.
Přes zábradlí zvracel jsem romantiku na chodník,
odkud zněla její ozvěna.

Při zvráceném rozednění
podal mi obálku s dopisem.
Jen duševní znásilnění
s jejím krvavým podpisem.