Autorka: Nikola Sedmáková

Pod nekončící vrstvou kamenného nánosu,
dusí se básník s náručí patosu.
Nevidí, neslyší, pomalu umírá,
těžce si pot z čela rukávem otírá.
Vidina konce, vidina smrti,
vidina poezie končící v drti
vidina milenky, vidina lásky,
vidina nenarozeného syna a vidina vrásky.
Znal život bohéma a jen pro sebe žil,
básnil, vyprávěl – taky hodně pil.
Teď zbývá mu již poslední vzdech,
na kamenech se rozrůstá smaragdový mech.
Zemřel sám byť velmi mlád,
dívka po něm – strach, chatrč a hlad.

Srdce básníka, povaha zvířete,
pohled do očí – co je zle na světě?
Vypité víno, popsaný list,
probdělá noc a šepotu hvizd.
Další verš a další sloka padá,
přemítá, co na něm měla ráda.
Je ztracený, unesený, obrněný,
je to horší než být hluchoněmý.
Postavil zeď do nebes vysokou,
teď už jen hrob, ať mu kdes vykopou.

Žijeme v temnotách, postrádáme svit,
pomalu umíráme, přec snažíme se žít.
Bezduchá těla kráčejí vánicí,
zleva doprava a dále přes hranici.
Město je velké, kola se točí,
lidé tu spěchají, zakrývají si oči,
ať nevidí tu černou planetu
a ať zapomenou na touhu po citu.
Otevři oči, vykoukni ven,
není to realita a není to ani sen.
Otevři oči, otoč ten klíč,
postav se městu a zažeň už chtíč.