Autorka: Veronika Hájková

KDYŽ USÍNÁM

Když usínám,
hlavou se mi honí celý svět.
Svět, který chce znát odpověď,
proč srdce tluče,
proč srdce bolí,
a čeho, že se vlastně bojí?
Proč ptáci zpívají,
proč na pozdrav lidi mávají,
když si sbohem dávají.

Když usínám,
hlavou se mi honí celý svět.
Svět, který chce znát odpověď,
proč je nebe modrý,
proč je dobré být dobrý.
Proč jsou mraky bílé,
proč za láskou ujdeme míle.
Proč je vše tak kruté,
a proč je slunce dále žluté.

Když usínám,
Hlavou se mi honí celý svět.
Svět, který chce znát odpověď,
jen jednu jedinou,
vždyť to na mě vidíš,
tak mi prosím odpověz,
proč mi tak moc chybíš.

SLUNCE POVĚZ

Pověz mi slunce,
co svítíš na nebi,
co vlastně celý den,
co hledáš na zemi.
Jak vůbec dokážeš,
se na nás jen tak koukat.
Společně s větrem,
si spokojeně broukat.

Pověz mi slunce,
zdroji mého kyslíku,
pověz mi prosím,
co to máš ve zvyku.
Jak jenom dokážeš,
snad je to tak snadné?
Celý den se koukat,
jak lidstvo vadne.

Pověz mi slunce,
střede mého vesmíru.
Co si vlastně myslíš,
o světě bez míru.
Pověz mi prosím,
viděls ho kdysi?
Nebo snad měl vždycky,
tak nepřátelské rysy?

Pověz mi slunce,
lásko mého života,
není ti tam smutno?
Neprovází tě samota?
Pověz mi slunce,
prosím tě teď,
Proč nás tu necháváš,
když ničíme svět.

MÁ HVĚZDO

Srdce,
jako by svírala pěst.
Teď už vím,
že ve vesmíru je dalších milión hvězd.
Hvězd,
co tě očarují,
nedají ti spát.
To, co já,
i ony ti můžou dát.

Srdce pláče,
způsobila to bolest či strach?
Já byla tvá hvězda,
teď ze mě zbyl už jen prach.
Prach,
který vítr odnesl,
do koutů na míle vzdálených,
tam kde se nachází,
spousty dalších hvězd spálených.