Autorka: Zuzana Berná

"Davide!"
Sotva zazvonilo, spolužák ke mě přišel a shodil mě ze židle.
"Nech toho, Tadeasi. Stejně by ti to neprošlo."
Zvedl jsem se a on do mě strčil. Couvl jsem, ale pak jsem mu to oplatil.
"Kvůli tobě jsem dostal poznámku!"
"Tu jsi dostal hlavně proto, že jsi podváděl!"
Křičím po něm, ale to ho rozčílí ještě víc. Ostatní na nás hledí, ale nezasahují.
Rozmáchl se proti mně rukou. Je sice silnější, ale hbitější jsem já.
Uskočil jsem a on mě praštil do nosu. Nejsem zrovna typ kluka, co by se rval. Jsem sice sportovec a někoho naštvat pro mě není problém, ale prát se neumím.
Předkloním se a chytím se za nos. Už se vidím, jak budu rodičům vysvětlovat, proč mi zase tekla z nosu krev.
"Co sis myslel, Dave? Že si lepší?"
"Jen jsem řekl prav ..."
Kopne mě do břicha a potom pěstí do spánku. Motá se mi hlava a volně padám dozadu. Hlavou jsem narazil do lavice a pak už je jen černo.
...
Slyším hlasy. Ale nevidím nikoho.
"Haló?"
Můj hlas se prázdnotou nese jako ozvěna.
"Haló! Kde to jsem?!"
Jsem, jsem, sem, doznívá ozvěna. Nikdo neodpovídá. Zakřičím, jak nejhlasitěji můžu a můj vlastní hlas poletuje kolem mě, jako by se mi vysmíval. Potápím se hlouběji a hlouběji do temného ticha a ozvěna pomalu ustává.
Hlasy se začínají vracet. Ale ne ty moje.
"Davide!"
"Mami?!"
"Davide vzbuď se! Davide ..."
"Paní uklidněte se! On Vám nemůže odpovědět."
Slyším mámu brečet. Mami, já jsem tady.
"Kdy se uzdraví? Nemůže zmeškat školu!" Tátův hlas je rázný a jen přidává tátovi na jeho drsném vzhledu. Jen my s mámou víme, jaký dokáže být milý.
"Pane, čemu jste nerozuměl? Váš syn je v kómatu, ani nemůžeme vědět, jestli se někdy probudí."
Cože? Ne, já nejsem v kómatu, jsem tady! Tak slyšíte mě?!
Ten chlap se mi nelíbí. Mluví jako motorová pila.
Dlouho bylo nic. Nevím, jak dlouho, v téhle temnotě, jakoby ani čas neexistoval.
"Ahoj miláčku."
Máma.
"Moc mi chybíš, víš? S tátou děláme všechno pro to, aby ses mohl vrátit zpátky domů."
Díky.
"Ale ... ty se vrátíš, že ano? Mám tě ráda, moc tě mám ráda. Táta tě má taky rád. I babička s dědou tě mají rádi. Dokonce i babička Ilka." Smutně se zasměje. "I ona, i ta stará fůrie tě má ráda a chce, aby ses uzdravil. Slib mi to Dave, slib mi, že se uzdravíš."
Slibuju. Taky tě mám rád.
Jen slyším, jak brečí.
Ta tma se se mnou spřátelila. Povídáme si spolu, když u mě není nikdo z rodičů. Ona sice neodpovídá, ale aspoň ona mě slyší.
Ahoj tmo. Chybí mi pizza. Měla jsi někdy pizzu? Ne? Tak to přicházíš o hodně! Hele, až mě pustíš zpátky, něco ti nechám poslat. Jestli pizza cestou schládne, ohřej si ji v mikrovlnce. Ty nemáš mikrovlnku? Aha. To nevadí.
Možná to vypadá, že blázním, ale kdybych nemluvil, tak bych se tu ztratil. Sám. Potopil bych se úplně a hlasy příbuzných bych slyšel jen z dálky. Kdo ví, jestli bych je vůbec slyšel. A kam bych šel pak?
Představ si to tmo. Lidé, vlastně i mí spolužáci, vždycky se hádají, jestli ananas patří na pizzu. Patří, nepatří. Kvůli tomu se hádají. A co si myslíš ty?
Nechal jsem otázku plynout temnotou.
Já si teda myslím, že ananas na pizzu nepatří, ale je na ní dobrý, i když tvůj názor taky oceňuji. Díky, že mě posloucháš.
"Čau Davide."
Tadeasi?!
"Jo, já vím, asi si říkáš, co tady dělám já. Víš, byl pro mě docela problém, se sem dostat. Hele fakt promiň ... Em, to znělo blbě. Já vím, že za to, co jsem ti udělal snad omluva není, ale chtěl jsem to říct. Prostě musel. Ty sis to nezasloužil Dave. A měl jsi pravdu, s tím podváděním. Fakt ... fakt se omlouvám, nechtěl jsem ti ublížit! Tvoji rodiče mi to nikdy neodpustí. A ty moje by se mě nejraději vzdali. Alespoň půl roku jsem měl zákaz vycházení z domu. A drtil jsem se školu. Bylo to jako v mučírně. A taky jsem ztratil všechny kámoše. Dívají se na mě tím pohledem. Všichni. Nemám si s kým promluvit."
Tak to máme podobně.
"Kdybych mohl vrátit čas zpátky, třeba ... třeba bych tě aji obejmul! Fuj, to ne. Ale ..."
"Hej! Co tady děláš? Patříš snad k jeho rodině?"
Pan Motorová pila je zpět.
"Ne, já jsem ... em ... kámoš é ze školy."
Kámoš.
"Nemáš tady co dělat, sem můžeš pouze za doprovodu ..."
Už jsem ho nechtěl dál poslouchat. A tak jeho hlas prostě zmizel.
Je mi líto Tadease. Vím, že mi nechtěl ublížit. On je jen trochu ... vlastně už ani nevím, jaký Tadeas je. Zapoměl jsem. Ale teď se změnil. A je to můj kámoš.
"Čau chlape."
Ahoj tati. Taky mi chybíš.
"Mám tě rád."
Jo, to říkají všichni, ale až se vrátím, jestli, tak ze mě budete na prášky.
Táta toho nikdy moc neřekne. Jen vím, že je tu se mnou.
Jaké by to bylo lítat? Umíš lítat, tmo? Já bych chtěl lítat. Měl bych křídla, jako labutě. Ale větší. A doletěl bych až ke slunci. Ale ne moc blízko, abych se nespálil. A vypadal bych jako anděl. Ale takový obyčejný anděl. Chránil bych lidi. A říkal bych jim hezké věci. Taky bys chtěla, ať ti říkám hezké věci? Počkej, možná si ještě na něco vzpomenu.
"Ahoj Dave, máme pro tebe s tátou překvapení."
Tak povídej, mami.
"Budeš mít mladší sestřičku! Ještě jsme s tátou nevymysleli jméno, ale ..."
Prosím, ať to není Stephanie! Vážně bych nechtěl ...
"... napadlo mě třeba Stephanie."
Mamí.
"Ale táta říká, že takové jméno v rodině nechce."
Jak moudrý to muž.
Hlasy se začínají ztrácet. Už ani neslyším, co si povídají. Chci tam být s nimi.
Pustíš mě, tmo?
Neopovídá. Stýská se mi.
"Nemůžeme to už prodlužovat dále."
"Cože? Ne!"
"Paní, pochopte ..."
"Ne! Už nic neříkejte! Rozhodla jsem se. Prostě to nepodepíšu!"
"Miláčku ..."
"Ještě ty do mě budeš hučet?! To chceš, aby našeho jediného syna prostě jen tak nechali umřít?!"
To mám na mámě rád. Nikdy se nevzdává.
"A ty si myslíš, že se ještě někdy probudí?"
Řekl to s takovou beznadějí v hlase. Můj vlastní táta.
"Asi vás tady nechám, ehm, o samotě. A zvažte ..."
Za Panem Motorovkou se zabouchly dveře. Hádám, že to udělala máma.
Pusť mě! Musíš mě pustit! Hej! Už jsem tu dost dlouho! Tak mě pusť!
Tma mlčí. Tak jako vždy.
Prosím!
"Čau Dave."
Tadeasi! Ty mě slyšíš! Že jo? Tadeasi!
"Prej tě chcou nechat odpojit."
Tadeasi! Řekni jim to! Řekni jim, že tu jsem! Seš můj nejlepší kámoš! Ty je nenecháš! Nedopusť, aby to podepsali!
"Snažil jsem se je přesvědčit, fakt jsem se snažil! Ale ..."
Ne!
"... já ..."
Tadeasi!
"Je mi to líto kámo ...!"
Prosím. Tade ...
"Ale oni to podepsali."
Tati!
"Oba."
Mami!
"Takže tohle bude asi ..." Zadrhává se mu hlas. "Ahoj. Už navždy."
Ne!
Opouští mě.
Tade!
Jsem tu sám.
Jsi šťastná? Tmo? Ptám se tě! Tak jsi šťastná?! Jasně, že mlčíš, je ti to jedno! Jako všechno, co jsem ti řekl, o čem jsem ti vyprávěl, na ničem z toho ti nezáleží! A co bude pak? Až mě odpojí? Nebude nic. Já už nebudu. Na mě ti taky nezáleží? Tak fajn. Já se odsud dostanu. Najdu tvého nepřítele, najdu světlo! A ty budeš navždy ztracená!
Jenže zatím nevím jak.
"Máte posledních, řekněme, deset minut."
"Ahoj miláčku."
Nemluv na mě mami, nebavím se s tebou.
"Bylo to pro nás s tatínkem opravdu těžké rozhodnutí."
Takhle bych to nenazýval.
"Emily, rozluč se s bráškou."
"Ma!"
Ten hlas, jakoby mě probudil. Nechci jen tak odejít a nechat tu všechno za sebou!
Emily! Alespoň ty mě slyšíš, že ano?
"A!"
Cítím, jak se obě vzdalují a Emily brečí.
Já se ti nevzdám, tmo, tak mě pusť!
Nevím, jak se to stalo, ale najednou pod sebou vidím obrysy. Jsou to schody.
Konečně je zase nějaké dole a nahoře! Tohle je moje šance ... Dole schody začíná pohlcovat tma. Musím zrychlit, musím nahoru! Chytá mě za kotníky, ale mě jen tak nedostane! Běžím nahoru, vidím tam světlo! Konečně tma začíná ustupovat.
Mami, tati, jsem skoro u vás!
Dotkl jsem se světla.
Začal jsem kašlat.
Dýchám.
Jen já, žádné přístroje. Už jsem skoro zapoměl, jaké to je.
Taky konečně otevírám oči a té tmy se zbavím. Navždy.
Vydím tváře, máma, táta, Pan Motorovka i Emily.
"Jak ..."
Motorovka nestihl odpovědět, protože mu máma vrazila, až se zapotácel a spadl na zem. Všichni běží střemhlav ke mě.
"Dave ..."
"Moc ... ste e mi ... chyběli."
...
Jeden krok, druhý krok. Po roce zase ve škole. Všichni na mě hledí, ví, co se mi stalo. Sledují mě teď na každém rohu.
Celé prázdniny jsem doháněl, co oni stihli za tři čtvrtiny roku. A popravdě ... docela rád se sem zase vracím. Škola mi chyběla. Lidi, kámoši, naštvaní učitelé ... opravdu všichni. Stejně za týden budu mít školy dost.
Tadease jsem od té doby neviděl. Neví, že jsem ho slyšel a bál se mi přijít na oči. Jenže do skoly musel.
Jdu pomalu chodbou, nejsem zrovna silný a ve sportu toho budu muset hodně dohnat, ale časem bude všechno tak jak předtím. Tedy, až na jednu věc. Tade bude můj kámoš. Byl jediný ze školy, kdo za mnou přišel a nemyslím si, že to bylo jen kvůli tomu, že se cítil provinile.
Vejdu do třídy a všichni mě začnou objímat a vyptávat se na všemožné otázky. Až se hlouček konečně rozpustil, zůstal jsem tam stát a dívat se na jednoho člověka. Tadeas sedí v lavici a má sklopenou hlavu. Když si uvědomí, že na něj všichni zírají, zvedne hlavu a podívá se na mě. V ten moment jako by zamrzl. Vstane a jde pomalu ke mě, s bledým výrazem na tváři. Myslí si že mu něco udělám, nebo na něj budu zlý a stane se z něj troska, kterou už částečně je. Já mám však v plánu něco jiného.
Tadeas si nervózně mne ruce.
"Davide, já ..."
Dvěma kroky dojdu až k němu a obejmu ho. Vím, že obětí je pro holky, ale Tadeas to potřeboval. Jako ke klukovi, jaký byl předtím, se k němu lidé asi nechovali hezky. Nejspíš ani rodiče.
Tadeas stojí jak sloup z betonu a ostatní už jdou do svých lavic, protože za chvíli bude zvonit. Ještě než jsem ho pustil, řekl jsem potichu: "Dík, žes se mnou mluvil." A nemohl jsem si odpustit: "Kámo."
Jeho výraz byl k nezaplacení. Od mého "probuzení" to bylo snad to nejvtipnější, co jsem zažil.
Pak konečně zazvonilo a já si sedl do lavice s Tedeasem.
"Počkej, já to nějak nechápu. Co se mezi náma stalo? Myslel jsem, že budeš ..."
"Naštvanej?"
"Em ... jo."
"Měl jsem dost času na přemýšlení. A taky jsem slyšel skoro každé slovo, jen jsem nemohl ... odpovědět."
"Počkej! Tys MĚ slyšel?!"
"Jen ti chci říct, Tade, že tě chápu. Vlastně to byla tak trochu moje chyba ..."
"Vole málem tě odpojili!"
"Ale koukni, jsem tady a jsem v pohodě!"
"Seš divnej."
"To teda potěší."
"A ... to s tím ... kámošem, to myslíš vážně?"
"Jo."
"Já tě pořád nechápu."
"Hele Tade, to se časem zpraví."
"Dave?"
"Co?"
"Dík."
"Jsem tvůj kámoš, protože ty jsi byl můj jediný kámoš, co za mnou přišel."
"Fakt?"
"Hele nebavme se už o tom, co je první hodinu?"
"Matika."
"No potěš."
Začalo zvonit druhé zvonění a do třídy vesla matematikářka.