Autorka: Leona Grulichová

Stál pod lípou. Stál tam už deset minut. Díval se do dáli na lesy, na louky, na večerní červánky na obloze. Sedl si na lavičku pod lípu. Zvedl své ruce před sebe a díval se na své ruce. Přemýšlel, jak budou vypadat za deset let. Zda už budou trošku vrásčité anebo do té doby zjistí, jak zpomalit čas. Zavřel oči. Kolem něj byla jen pole, lípa a lavička na které seděl. V dálce byly vidět lesy. Byl podzim. Pan O měl zavřené oči a přemýšlel, jak bude vypadat jeho podzim života, a snil.
Slyšel šumět listí a vítr z boku narážel do jeho těla. Pak uslyšel něčí kroky. Otevřel oči a zadíval se na cestu. Po cestě přicházela nějaká postava. Po chvíli v něm poznal muže, jeho věk ale nedokázal odhadnout. Pan O příchozího nikdy předtím neviděl, ale i přesto si byl jistý, že jeho úmyslem není projít kolem pana O a pokračovat po cestě do vesnice, ale že má namířeno přímo k němu. Když neznámý muž přišel až k lavičce a zastavil se naproti pana O, pan O vstal.
Dívali se na sebe a mlčeli. Nepříjemné ticho, které pan O pociťoval, přerušilo stádo srn, které přebíhalo přes pole na cestu směrem k lesu. Oba muži pozorovali srnky, dokud se nevzdálily a nezmizely v lese.
„Dobrý den,“ pozdravil neznámý. „Dobrý den.“
„Čekáme. Vidím to, cítím to, my čekáme.“ „Na co?“
„Na to, až kolem nás poběží srnky, pane.“ „Ale srnky už kolem nás přece běžely.“
„Myslíte, že se tudy nebudou vracet zpátky?“ „Jak vás to napadlo? Proč by to dělaly?“
„Aby vám dokázaly pane, že i zpočátku naivní myšlenka je pořád myšlenka.“ „Nemyslím si, že jste naivní.“
„Ale myslíte si, že mé myšlenky jsou naivní.“ „I v této myšlence je síla, proto nikdo nemůže zpochybnit její vyzrálost.“
„Jedna srnka, pane, byla včera sražena. Asi se zatoulala. Je to nemilá příhoda. Myslíte, že jí nebylo pomoci?“ „Nevím. Myslel jsem si, že to mi řeknete vy.“
„Jak vás napadlo, že to budu vědět zrovna já?“ „Nejste vy náhodou osud?“
„Věříte na mě, pane?“ „Jak bych nevěřil? Vždyť se s vámi právě teď bavím.“
„Ale jeden z nás je neviditelný.“ „Ale mluvím s vámi.“
„Co když jsem jen klam, pane? Klam, co ošálil vaše nedokonalé smysly?“ „Nemyslím si to.“
„Dobře. Už vás nebudu napínat. Jsem osud. A čekám tu s vámi, až se srnky budou vracet zpět.“ „Už se vracela! Jedna srnka se včera vracela a byla sražena!“
„Je mi jí vážně líto.“ „Bylo to nutné?“
„Jde o to, jestli věříte, že extistuju, pane, nebo jestli si jen myslíte, že jsou vaše smysly klamány.“ „Asi věřím.“
„Asi, pane? Asi?“ „Věřím. Ale můžete se změnit?“
„Ale jistě, že můžu. Ale to vy musíte být přesvědčen, že mě změníte. Potom se změním.“ „A když chci, aby se kolem nás vracely srnky, aniž by se jim cokoliv stalo, vrátí se?“ „Nevrátí se, pane. Ale procupitají kolem nás lišky.“
Setmělo se a pan O se vracel po cestě domů. Večer byl vlahý a kdyby se pan O podíval na nebe, když míjel ve vesnici první chalupu, uviděl by padat hvězdu.