Autorka: Michaela Mašková

Poté, co ho opustil další člověk, kterého miloval, sbalil si do batohu poznámkový blok, pero, skleničku s červeným inkoustem a pár dalších drobností včetně svačiny a velké láhve pomerančového džusu. Neohlédl se ani jednou, když stoupal do skal. Slunce ho hřálo do zad, vlasy se mu potily pod kšiltovkou, ale nezastavil, dokud nevystoupal na vyhlídku Václava Čtvrtka v Prachovských skalách. Kolem nebylo ani živáčka a Daniel to ani nečekal - v úterý v sedm ráno tu nikdy nikoho nepotkal.
Chvíli se kochal výhledem, pak sestoupil po kamenných schodech o pár metrů níž, našel si trávou zarostlé místo kryté před sluncem několika vzrostlými stromy a vybalil si psací náčiní. Každý pohyb vykonával s přehnanou pečlivostí, rozšrouboval pero, natáhl do něj z lahvičky inkoust a opatrně ho otřel papírovým kapesníčkem. Nakonec všechno kromě pera a bloku vrátil zase zpátky do batohu, opřel se o drsný kmen stromu a začal psát.
Nepřemýšlel o slovech, jen nechával hrot klouzat po kvalitním papíře, sledoval, jak se do něj vpíjí inkoust a hlavu měl prázdnou.
Múza se objevila za pár minut. Potichu si přisedla vedle něj, aby ho nevyrušila. Kostkovaná košile jí volně plandala kolem těla. Nasadila zamyšlený výraz a začala Danielovi koukat přes rameno.
"Červený inkoust," řekla s náznakem otázky v tónu hlasu. Danova ruka nepřestávala psát.
"Prý jsem sobec, když chci jeden den strávit sám a psát."
"Pak to nebyla ta pravá."
"Vypadá to, že žádná není ta pravá," pokrčil rameny, ale myšlenky mu vířily příliš rychle, aby dokázal psát dál. Věděl, že žádná nebude ta pravá. Jeho očekávání byla příliš vysoká, každou srovnával s bytostí, která seděla vedle něj. Jeho múze se žádná nemohla vyrovnat.
"Dane?"
Uvědomil si, že se zamyslel na delší dobu a teď vypadal podezřele. Nechtěl, aby se kvůli němu trápila. Jenže už ho vzala za volnou ruku a jejich prsty se propletly. Oba dva si povzdechli. Cítili jeden druhého, přestože každý patřili do jiného světa. Světa, pro který Daniel vytvořil pravidla, nemohl je teď porušit.
Jenže vítr k němu zanesl její vůni, mix květin, které by neuměl pojmenovat, ani kdyby existovaly v reálném světě.
Už se stihl za svých pětadvacet let života přesvědčit, že milovat někdy bolí, častokrát z uvěřitelných i neuvěřitelných důvodů. A on miloval celým svým srdcem i duší, ale osobu, kterou si sám vysnil.
Teď potřeboval dát zmrzačeným citům něco opravdového, hmatatelného.
Zapomněl na pravidla. Políbil ji nejdřív jen krátce, jejich rty se sotva dotkly. Jenže múza byla jeho snem a dělala to, co si sám přál, protože tak si ji v představách vytvořil. Naklonila se k němu, oplatila mu polibek s větší vášní a naléhavostí. Upustil pero, blok sklouzl z jeho stehen na zem.
Ani jeden nevnímal, co se děje kolem. Neviděli, jak se pero skutálelo na blok, jeho hrot se dotkl papíru a z malé kapky inkoustu se stala čára, písmeno a nakonec celá slova. Tak se smutný a melancholický příběh, který Daniel rozepsal, změnil na příběh plný naděje a vášně. Čím víc slov, tím průhlednější se zdály postavy objímající se pod stromy. Trvalo dlouho, než peru došel inkoust. Se závěrečnou tečkou se na vrcholu prohnal vítr, otočil stránku, ale na místě už nezůstal nikdo, kdo by na ni mohl napsat další část příběhu.