Autor: Vojtěch Rauer

Lesík byl vlahý a svěží. Všude kolem rostla zeleň nebo stromy a skrz listí prosvítalo polední slunce. Uprostřed toho všeho tekl průzračný potůček, který příjemně bublal a přes jehož oba břehy ležel spadlý srom. Lucie přes něj zrovna bosýma nohama přecházela, ruce roztažené do stran jako pták, kterému vítr cuchá peří. Měla na sobě bílé šaty s květinami a stuhu ve vlasech. Hynek na ni zezadu koukal, dokud nepřešla na druhý břeh.
„Tak pojď, nic se ti nestane.“
Hynek se podíval na kládu a v jeho mysli se natáhla, že byla dlouhá jako letiště, propast pod ní náhle ztemněla a prohloubila se a z potůčku byla burácivá řeka.
Lucie si založila ruce na bocích. „Tak už?“
Hynek na kmen stromu vstoupil a mech ho zastudil do chodidel. Rukama napodobil Luciinu předešlou pózu a pomalu se vydal ke druhému břehu. Uprostřed cesty mu sjela noha a on se zapotácel, ale brzy zase našel rovnováhu. Jak viděl kus pevné země, stále zrychloval, až ke konci skoro běžel. Pak vyskočil a přistál v měkkém napadaném listí.
Lucie mu pomohla vstát. „Říkala jsem ti to.“
Chvíli na sebe koukali – ona se usmívala a Hynek měl ve tváři přemýšlivý výraz. Pak ho chytla za ruku a odtáhla ho kousek dál po proudu, kde se břeh mírně svažoval a u hladiny tvořil úzký pruh trávy. Oba si do něj sedli a Lucie rozevřela dlaňe, ve kterých třímala lodičku z novin pomazanou voskem.
„Tady ji pustíš,“ řekla a podala lodičku Hynkovi.
„Já?“
„Ano, ty.“
„Ale – to ani není moje lodička.“
„To nevadí. Udělala jsem ji pro tebe. Chci, abys ji pustil.“
Hynek na ni ještě chvíli koukal, ale když úsměv z její tváře nevymizel, lodičku si od ní vzal.
„Měli bysme říct nějakou říkanku, aby měla štěstí a doplula daleko? Já totiž žádnou neznám.“
„Já znám. Říkej to po mně. Loďko, loďko, lodičko.“
„Loďko, loďko, lodičko.“
„Pluj až do moře modroučkého.“
„Pluj až do moře modroučkého.“
„Měj štěstí – aspoň maličko.“
„Měj štěstí – aspoň maličko.“
„Pluj až do moře hlubokého.“
„Pluj až do moře hlubokého.“
Hynek ponořil ruce do vody. Loďka se zakymácela a rozeplula se po proudu. Oba ji pozorovali, dokud byla na dohled.
„Nepotopí se, že ne?“ zeptal se Hynek.
„To víš, že ne. Víš proč? Protože já jsem ji vyrobila a ty jsi ji pustil a řekli jsme jí říkanku, tak proto. Já jsem věděla, že když ji pustíš ty, tak že dopluje až do moře.“
„Ale nebude jí v tom moři smutno? Když je tak veliké a tak hluboké.“
„Kdepak, Hynku, bude tam mít tolik lodiček na kamarádění, že ani nebude vědět, se kterou se kamarádit první. Víš, kolik lodiček lidi pouští? Když mi táta pomáhal voskovat tu mojí, říkal, že jako malý pouštěl jednu za druhou. Jestli tam všechny jsou, musejí mít hotovou zátoku. Jen si to představ – zátoka lodiček, jak se kolíbají jedna vedle druhé. Ta trochu menší, tahle zase trochu větší. U moře určitě ani nevědí, co s nimi, když tam mají tolik lodiček.“
„A neztratí se ta naše mezi ostatními?“
„Kdepak, ta už si cestu najde. Ona přece ví, kam má plout. Tak už se tolik neptej a radši jí trochu věř.“
Hynek chtěl ještě něco říct, ale v tu ránu mu Lucia zaklapla ústa svými rty.
„A tohle nikomu neříkej. Ani těm svým kamarádům.“ Hynek měl oči i ústa dokořán. „Já ještě nikdy nikomu pusu nedal,“ řekl po chvíli.
„Já taky ne,“ přiznala Lucie. „Chtěla jsem to zkusit s tebou.“
„Líbilo se mi to. Co tobě?“
Lucie přikývla.
„Myslíš, že bych ti ji taky mohl dát?“
Usmála se. A přikývla znovu.
Hynek se k ní naklonil, políbil ji na ústa, a když se od sebe odtahovali, oba se rozjařeně usmívali a jejích bílé zuby zářily jako hvězdy na obloze.
Chytili se za ruku a společně se ohlédli po lodičce, která právě zmizela za obzorem.
„Doufám, že se jí v zátoce lodiček bude líbit,“ šeptl Hynek.