Autorka: Zuzana Osobová

Miluji svou práci. Tedy snad jednou budu milovat. Zatím akorát nosím Víle Kmotřičce kávu a Zlaté Rybce novou vodu. A taky píšu seznamy a organizuji schůzky Rampelníkovi. Ten chlap by beze mě nejspíš nepřežil! Ale stále nedělám to, co jsem si vždy přála. Neplním přání. Nedělám zázraky (ty s papíry nepočítám), ani nechodím k porodům a nedávám dárky do vínku. Ale když se náhodou najde nějaká ta šance, tak ji vezmu za pačesy.
Bylo to jednoho normálního dne - mráčky, sluníčko a dobré pití. V čekárně seděla jedna velmi zničená žena. Tak jsem jí poklepala na rameno a nabídla kávu. Nakonec jsme se přes nudné a bohudík krátké formality dostaly k tomu, proč tu byla. Chudince zemřel manžel, životní láska a ona si ani po těch dvou letech nedokázala nikoho najít. A že se snažila, to musím uznat. Přišla k nám, jestli bychom neudělali nějaký zázrak, když už se jmenujeme Agentura Zázraků. Co jsem jí měla říct? Že Rybka je na dovolené u Červené Lhoty a Rampelník má plno? Jiní nepřicházeli v úvahu, na tohle nebyli specializovaní. Tak jsem jí slíbila, že se jejího případu, nebo jak to nazvat, ujmu.
A taky jsem se ujmula. Ale nic se mi nepodařilo najít. Žádný přítel, ani žádný šutr přání, nebo elixír lásky. Nic, k čemu bych se dostala legálně.
Zhrzená jsem seděla za stolem přemýšlejíc nad „nějakým řešením“ a upíjela vodu ze sklenice, když jsem najednou zaregistrovala pohyb. Ale kde? Bylo několik možností, jak to zjistit. Kamerový systém, čidla pohybu, nášlapné „miny“...
„Plomiňte, plosím,“ ozvalo se těsně před mým stolem. Natáhla jsem se přes něj a uviděla jsem dvě ohromná kukadla, která patřila malé holčičce.
„Ahojky. Ztratila si se?“ zeptala jsem se, protože co by tu dělalo malé dítě bez doprovodu?
„Ne plosím. Já... deláte tu zázlaky?“ optala se dívenka a já přikývla. „Já bych, plosím, chtela jeden zázlak.“
„Opravdu? A jakýpak?“
„Moje maminka odešla a táta je z toho smutný,“ vysvětlila mi. „Mohli byste mu najít novou maminku, plosím?“
„No možná nějaká víla, ale normálně tohle nedělají,“ řekla jsem a holčička se zatvářila smutně. „A navíc se tu za zázraky platí.“
„Ale já mám peníze,“ a s tím vyzdvihla malou kasičku k mým očím. Odbyla jsem jí rukou.
„Hele maličká, on teď nikdo nemá čas,“ řekla jsem a zpozorovala, jak holčička zesmutněla ještě víc. Takhle jsem to přece nemohla nechat!
„Víš co? Já to vezmu a pokusím se tvému tatínkovi najít maminku. Nic neslibuji. A peníze mi rozhodně dávat nemusíš.“
A tak jsem se s těmi dvěma problémy trápila tak dlouho, než mi jednoho dne přistála v kávě moucha a já dostala nápad. Fakt dobrý nápad, který ale vyžadoval hodně plánování a štěstí.
Ale i tak jsem po pár měsících viděla šťastnou rodinku holčičky, jejího tatínka a té ženy, které umřel manžel, jak spolu nadšeně blízají zmrzlinu a baví se.
Usmála jsem se a otočila k Úřadu práce, protože Rampelníkovi se nelíbilo, že mu beru zakázky, a tak mě vyhodil. Takhle se vám svět odvděčí, když se snažíte být dobří.
Aspoň ten hřejivý pocit u srdce mi zůstal.