Autorka: Veronika Příborská

Franz Gerber udělal chybu. Věděl to, a tak se celá tíživá atmosféra panující uprostřed kanceláře usadila na jeho bedrech.
„Umlčte někdo toho čokla!“ zaburácel pan Schmitt vzteky bez sebe. Všem jeho podřízeným bylo ovšem jasné, že tento nevinný, malý smeták za nic nemůže.
„Ale jak ho máme umlčet, pane?“ zeptal se poněkud nesměle Franz Gerber.
„Třeba mu urvěte hlavu, pokud to bude nutné, ale hněte sebou!“ zahromoval pan Schmitt přímo do Franzova pobledlého obličeje a otřel si perlící čelo.
„Jistě, pane,“ pípl Franz.
Pes neúnavně štěkal dál, přičemž každé štěknutí doprovázel prudkým záškubem svého titěrného tělíčka. Franz začínal lehce panikařit. Něco mu říkalo, že musí sebrat všechnu svou nevelkou odvahu a odnést toho smetáka co nejdál od zuřícího pana Schmitta. Jeho vybroušený plán ovšem znemožňoval jeden drobný kaz. Franz Gerber totiž trpěl Cynofobií, neboli strachem ze psů, a k té čtyřnohé nestvůře se bál byť jen přiblížit, natož se té ohavné věci dotknout. Dokonale rozpolcený zůstal stát mezi panem Schnittem a oním zvířecím monstrem a stále si nedokázal vybrat, která ze stran ho děsí více.
Pan Schnitt, který se pomalu blížil ke stavu naprostého šílenství, se nyní rozhodl házet věcmi. První obětí jeho nelítostného vzteku se stala kytice gerber, ležící na pracovní desce Franzova stolu.
„Ach,“ pomyslel si Franz s lítostí.
Pan Schnitt ji už ale s děsivou vervou popadl a mrštil jí do vzduchu. Ke smůle všech přítomných neměl dostatečný švih, tudíž kytice přistála pouhý metr před jeho rozložitým tělem a místo uhašení svého hněvu ho ještě o to více roznítil. Svou bezbřehou nenávist teď obrátil proti nejvyděšenějšímu člověku v místnosti. Franz Gerber ztuhl hrůzou hned poté, co k němu jeho nadřízený otočil svou nepříčetnou hlavu.
„Ty!“ rozkřikl se na Franzovu adresu. „Ještě jednou a přísahám, že už tě doopravdy vykopnu!“ poctil Franze sprškou slin.
Mladík nasucho polkl.
„Takové pracovníky si vyprošuji!“ burácel pár milimetrů před Franzovou průsvitnou tváří a jeho rudá hlava s ní tvořila podivný kontrast. „Dávám ti poslední šanci!“ zakončil svůj hlasitý monolog a vyčerpaně se svezl do křesla. Rozhostilo se napjaté ticho.
Franz Gerber nejistě přenášel váhu z jedné nohy na druhou a nevěděl, co na to říct. Pohled mu zabloudil k rozdrcené kytici gerber, jejíž kousky se povalovaly po bleděmodrém koberci a v žaludku se mu usadil kámen. Chtěl jí dnes obdarovat jistou slečnu.
„Ach.“
Nadechl se, aby něco řekl, ale krátce poté si tento neuvážený čin rozmyslel. Jeho šéf nevypadal na to, že by od něj toužil něco slyšet. Pan Schnitt si zabořený v křesle a s hlavou v dlaních něco nesouvisle mrmlal. Možná by ho měl prostě nechat být a nenápadně se vypařit... Alespoň v tomhle byl Franz vážně dobrý.
„Jen se tak vypařit.“
Sotva ale stačil tento zbabělý nápad zvážit, uslyšel zavrzání křesla a div nevypustil duši. Jeho šéf mířil přímo k němu, jak si stačil s nebývalou hrůzou uvědomit. Pa pár dunivých krocích se zastavil a pohlédl Franzovi do, teď už opět bezbarvé, tváře.
„Zpackal jsi to, hochu,“ naznal tónem, který Franze krajně zneklidňoval. Naštěstí se ale zdálo, že to bylo vše, co měl jeho nadřízený na srdci, protože s těmi slovy zamířil ven z kanceláře. Jen co za ním zapadly dveře, Franz se svezl místo něj do křesla. Bylo ještě teplé.
„Odneste, prosím, někdo toho psa,“ hlesl tiše do rozrušeného shluku svých kolegů.
„Proč jsi ho, sakra, neodnesl ty?“ ozval se kdosi z davu.
„Čí je to vlastně pes?“ zajímal se další hlas.
„Ach, nechte to být,“ vzdychl Franz a zanořil své vyčerpané tělo ještě hlouběji do měkké, pohodlné sedačky. S tichým smířením sledoval celou scénu lidí, hemžících se po bleděmodrém koberci. Sledoval, jak podrážkami svých bot drtí jeho gerbery na kaši.
„Ach.“
Možná by si měl sehnat dobrého psychologa, nějaké pilulky by jeho zoufalá mysl jistě ocenila. Nebo by, možná, měl přestat nosit gerbery dceři svého šéfa.