Autorka: Klára Lopuchovská

Když jsem se včera, s kaprem v igelitce, vracel naším betonovým vězením domů, myslel jsem na ty Vánoce před deseti lety. Vlastně nevím, jestli to bylo přesně před deseti lety, ale někdy tou dobou to být muselo, protože u nás byl ještě táta. Tenkrát jsem pod stromečkem našel hasičské auto na baterky a byl jsem neskonale šťastný. Šarlota dostala opravdickou panenku Barbie ve svatebních šatech a ještě několik modelů na převlečení a taky na ní koukala s otevřenou pusou. Ráno šestadvacátého prosince nás táta naložil do auta a odjeli jsme na Slovensko, do malé vesničky na východě, kde vyrůstal. Tam bylo sněhu! Skoro jsme se ani nestačili převléct do bund a kombinéz a už se strhla koulovačka, po které byli všichni úplně promáčení, ale nikomu to nevadilo, dokonce ani mámě ne. Smála se a naoko rozzlobeně křičela, když jsme ji se sestrou hodili do sněhu, ale bylo vidět, že je šťastná jako nikdy. Ty dny byly nejlepší v mém životě. Pak jsme se vrátili do Rumburku, do našeho vybydleného paneláku, do stereotypů. Já s Šarlotou jsme chodili do školy, táta do práce, máma třikrát týdně uklízet do nemocnice. Jednou odpoledne jsme se vrátili všichni domů a tam na nás čekal dopis od táty. Stálo v něm jen: Omlouvám se. To bylo všechno. Jeho oblečení bylo pryč, jeho věci z koupelny byly pryč, jediné, co zůstalo, byla svatební fotka na mámině nočním stolečku a pak jeho dárky-panenka a autíčko. Druhý den po tátově odchodu se Šarlota své milované barbíny zbavila, ale myslím, že ji někomu dala, protože přece jen vyhodit tu nádheru do popelnice by vyžadovalo větší necitelnost. Vím jistojistě, že moje sestra by to nedokázala. Příští Vánoce už nebyly zdaleka tak radostné. Žádná honosná večeře, místo stromečku umělá napodobenina, skoro žádné dárky. Máma se tu noc hrozně opila a pak brečela kvůli tátově odchodu. Bylo mi jí líto.
Kapr už se smaží, bramborový salát stojí přichystaný na balkoně, stromeček je ozdobený a místo pod ním se pomalu plní dárky od Ježíška. Moji „noví“ sourozenci David a Sabina a jejich táta Martin a máma-všichni sedí v kuchyni a snaží se za zvuků koled vdechovat atmosféru Vánoc. Chybí jen jeden člověk. Šarlota odešla loni těsně po Vánocích, řekla mámě, že to tu nemůže snést. Často se hádala s Martinem a ani David se Sábou jí k srdci moc nepřirostli, poslední roky měla doma jen jednoho spojence-mně. I toho tu ale loni zanechala a řekla mi přesně to, co táta před lety napsal na kus papíru, který zanechal v kuchyni: „Omlouvám se.“ To bylo všechno. Pomalu vejdu na balkon, abych přinesl ten salát. Nesněží, ani není kdovíjaká atmosféra, všechno na dohled je betonové a odporné. Ze srdce to tu nesnáším, ale dneska je čtyřiadvacátého. „Veselé Vánoce, Šarloto,“ zamumlám do větru. Pak popadnu mísu se salátem a vracím se ke své rodince.